Život v Paříži

Jsem trochu snílek a už od malička přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, probouzet se každé ráno s výhledem na něco jiného než na Prahu. Žít mimo stověžatou matičku bych chtěla zkusit – a Lisa Anselmová mi přiblížila, jak by to mohlo vypadat.


 

 


,,Šeredo,“ řekla vtom svému odrazu v zrcadle.

            To slovo rázem obrátilo můj svět vzhůru nohama. Všechno, v co jsem do té chvíle věřila, se najednou rozletělo do všech stran. A má mysl se to snažila honem posbírat, udělat v tom zase pořádek. Jestli je máma škaredá, tak jaká jsem potom já? Jestli není dokonalá a krásná moje máma, tak kdo potom?

            V ten den jsem zjistila, že existuje něco jako pocit méněcennosti.

 

Každý člověk, který zrovna prochází pubertou, si říká, že se nikdy nechce chovat jako jeho rodiče. Myslím, že to platí téměř bez výjimky. Rodiče zakazují, přikazují, starají se (až moc). Mluví, starají se a ještě jednou zakazují. A všichni si v tom věku našeho ,,vnitřního rozkvětu“ říkáme: ,,Ach jo. Já taková rozhodně nikdy nebudu. Budu mít děti, se kterými budeme kamarádi, a já je nebudu poučovat.“

Haha.

Co si ale budeme nalhávat. Budeme stejní. A taková je i hlavní hrdinka Lisa. Podobá se své matce až běda.

Pasáž, kterou jsem opsala na začátek, podle mého asi nejlépe vystihuje povahu celé knihy. Lisa je nesobecký člověk, který trpí nedostatkem sebevědomí a až moc přemýšlí nad tím, co si o ní myslí druzí. Její matka jí vnukla myšlenku, že na nic není dost dobrá. Takový typický úkaz SNA (Syndrom Nenaplněných Ambicí).

Lisa svou matku bezmezně milovala, ale nedokázala si uvědomit, že nežije svůj život, ale život její. Řídila si podle ní čas, a ani v dospělosti neměla téměř žádnou svobodu.

 

Jenže rodiče tu s námi nejsou navždy a Lisa začíná chápat, že lpí na minulosti a sama si tak ničí budoucnost. A tak přijde na řadu její dávný nepřítel – Paříž. Když tu byla poprvé, byla Lisa ještě na střední škole – a jediné co si pamatuje, je polorozpadlý hotel, špinavé ulice a nabubřelí Francouzi. Představovala si tenkrát Paříž jako to nádherné město z pohlednic, které uprostřed zdobí překrásně kýčovitá Eiffelovka. Pochopila, jak si lidé věci idealizují, a řekla, že do Paříže se nikdy nevrátí.

No vidíte. Člověk se může zmýlit.

 

Lisa potřebuje do svého života vnést trochu sebevědomí, které jí matka od dětství podkopávala. Vždycky, když se Lisa snažila rozhoupat k jakkoli malému kroku, zakročila její matka – kopla ji. A Lisa tak nikdy neměla šanci najít samu sebe. I teď, když matka zemřela, má Lisa v hlavě její fráze a jen těžko se přes ně přenáší.

Když jste v cizím městě – a to nemyslím na návštěvě jako turista – ale když v něm žijete  , musíte si přivyknout na jejich kulturu a jazyk. Lisa se v Paříži nakonec našla. Našla lidi, kteří jí obdivují. Našla přátele, které obdivuje. Našla svoje ztracené sebevědomí.

A tak bych chtěla všem těm, kteří se hledají, stejně jako těm, kteří milují Paříž, Lisu Anselmovou doporučit. Dejte jí šanci, třeba budete nadšení jako já.

 

Mimochodem víte, co je na téhle knize to nejlepší?

 

Je podle skutečných událostí! Postavy i jména jsou skutečné. Popisovaná místa v Paříži opravdu najdete. Autorka dokonce píše blog a doteď sdílí své zážitky s lidmi po celém světě. Lisa Paříž dobře zná a provádí vás různými turistickými atrakcemi, stejně jako strmými uličkami na Montmartreu. Ukazuje světu své oblíbené kavárny a hospůdky. A dělá to tak dobře, že máte pocit, že jste skutečně v Paříži a ve vzduchu cítíte vůni čerstvého pečiva.

 


 

KLIKNI

 


 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *