V Tichu

Jestli mě něco nenechává v klidu, jsou to úspěchy mých přátel, bývalých spolužáků a známých. Když vyjde knížka Janě Šrámkové, An Štičkové nebo Zuzaně Frantové Pomykalové, jsem pochopitelně na nohou. Dá se to číst? Bude se to prodávat? Kolik chyb jim tam redaktoři nechali? Škodolibě listuju stránkami a hledám závady a pochybení. Říkejme tomu nemoc z povolání, nikoli závist.

Do pozoru mě ale přivádějí i knihy od těch, které jsem nikdy nepotkala, ale klidně jsem mohla. Jako například Alžbětu Bublanovou, další umělkyni z líhně Literární Akademie. Po její knize jsem sáhla hned, jak spatřila světlo světa, ale až po rozhovoru s ní a Andreou Selzerovou jsem se odhodlala na knihu V Tichu napsat recenzi. V Tichu má podle anotace zobrazovat ženu, jejíž snaha neustále být lepší než ostatní vyznívá marně v patnácti, ve dvaceti i ve třiceti. Podle avizovaného obsahu bych takovou knížku za běžných okolností nevzala do ruky. (Holt má Tereza s tím literárním snobstvím tak trochu pravdu.) Jenže, co kdybych to mohla krásně pohanět?

Knížka je úzká, stačilo mi na ní jedno prodloužené odpoledne. Krátké věty, jednoduchý příběh, pár ještě jednodušších postav, žádné objevné myšlenky. Pro formu se ofrňuju, protože je těžké se vzdát předem vytvořeného názoru, a snažím se ze sebe sklepat skličující pocit. Nějak se mě to dotklo. V duchu si představuju, jak se na mě Tereza vítězoslavně kření. To je jasný, na veřejnosti Kafka, Kundera, Dostojevskij a doma louskáš červenou knihovnu.


Trocha toho ticha nikdy neuškodí…

KLIKNI


Jenže tohle není Lenka Lanzcová. Adéla, hlavní hrdinka příběhu, nezahoří pro okouzlujícího grázlíka jen proto, aby jí o pár stránek později mohl zachránit ten pravý. Adéla vlastně vůbec moc nehoří, vztahy v jejím příběhu nehrají podstatnou roli. Jde o sondu do světa zaměřeného na úspěch a na peníze, do světa v alkoholu utápěných nadějí. Můžu hrdinkou pohrdat, ale zároveň je mi až moc blízká. Tohle znám přeci taky. Jen ten bar Ticho se nazývá jinými jmény. Maják, Sad, U Rozjetý žáby. Vzpomínky na neradostné pasáže z mého života. Intenzivní pocit samoty a potřeba vymezit se vůči těm ostatním.

Přiznávám se. Mám patologický sklon ztotožňovat se s každým nihilisticky vyznívajícím charakterem. Po dočtení Stepního vlka jsem několik dnů nevycházela z bytu a připadala si temně a výjimečně. Klub rváčů zase spustil několik týdnů sebepozorování a uvažování o tom, jak zvláštní je, že jsem po ránu nevyspalá. Kniha Alžběty Bublanové na mě sice tak rozsáhlý účinek neměla, ale Adélu od té doby vidím v nejedné návštěvnici blízkého nonstopu. Ale jen mezi námi — stačilo by si to přečíst o tři roky dříve, ve špinavým prázdným bytě, kde měla největší cenu flaška dvanáctiletýho rumu, a Adélu bych pak asi pravidelně vídala v zrcadle.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *