Tomáš Princ z Humans of Prague: Tak trochu jiný bloger

Zatímco většina blogerů sdílí veřejně svůj vlastní život, Tomáš Princ, který se považuje za introverta, sám sebe schovává do pozadí, a na blogu Humans of Prague vypráví o druhých. Vše začíná prostou otázkou: ,,Můžu si vás vyfotit?“, výsledkem jsou ale hluboké osobní příběhy lidí z pražských ulic, které inspirovaly a chytily za srdce přes sto tisíc fanoušků, Tomáš se díky nim v soutěži Magnesia Litera stal blogerem loňského roku a na podzim v nakladatelství Labyrint vyjde i knižní podoba projektu.


Podle čeho vybíráte lidi, které oslovíte?

Na rušné ulici oslovím někoho, kdo mě vizuálně zaujme. Většinou ale třeba vidím někoho, jak sedí na lavičce a říkám si, že by na popovídání mohl mít čas.

Jaká bývá jejich nejčastější reakce?  

Často řeknou „raději ne“ a jdou dál. Nezřídka se i stává, že se na mě ani nepodívají. V parku je ta úspěšnost větší. Tam mě alespoň zaregistrují, a pokud nesouhlasí, tak slušně odmítnou.

Stalo se vám někdy, že by byli lidé nepříjemní nebo přímo agresivní?

Málokdy je ta reakce vyloženě agresivní. Za ty čtyři roky, co to dělám, a tisíce oslovení, jsem se s tím setkal asi jen dvakrát. Snažím se jim vysvětlit, co je můj záměr, že je nechci fotit proto, že vypadají divně, aby si to nevyložili jako urážku. Ale pak třeba řekli: „dej si vodchod.“

To není asi zrovna nejpříjemnější pocit, když se člověk několikrát za den setká s odmítnutím.

Je třeba si to nebrat osobně. Lidé k tomu mají své důvody. Možná zrovna něco ve svém životě řeší nebo někam spěchají. Nevidím jim do hlavy. A tak zkrátka oslovím někoho jiného.

Když vyrazíte fotit do města, jak velká je úspěšnost?

Na rušné ulici, kde jsou lidé zvyklí, že je někdo neustále oslovuje, často ani nevyslechnou, o co se jedná, a odmítne třeba sedmdesát procent. V parku ale souhlasí tak nadpoloviční většina.

Nesnažím se vytvořit reprezentativní obrázek společnosti.

Váš blog ukazuje průřez společnosti, oslovujete lidi staré, mladé, muže, ženy. Jsou nějaké skupiny, se kterými se komunikuje obtížněji?

Nesnažím se vytvořit nějaký reprezentativní obrázek společnosti. Není to žádný vědecký výzkum, jedná se o velkou selekci lidí, kteří souhlasí a mluví natolik otevřeně, že z toho může být příspěvek. Ale abych se vrátil k vaší otázce, jsou některé skupiny, u kterých mám menší úspěch. Třeba když oslovím byznysmeny v okolí kancelářských center, málokdy hovor dospěje do zajímavých končin.

Jak byste tedy popsal cíl projektu?

Představit rozmanitost lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

Často se setkáváte s velmi starými lidmi, kteří rekapitulují svůj život. Objevuje se například nějaká myšlenka, která se v jejich příbězích opakuje?

Staří lidé obvykle vzpomínají na události z minulosti, to je pojítko jejich příběhů. Za ta léta jsem si ale uvědomil, kolik starých lidí dožívá v samotě.

Povídáte si také s lidmi bez domova. Mají jejich osudy něco společného?

Bezdomovci jsou skupina, která bývá často oškatulkovaná a všichni se hází do jednoho pytle. Ve skutečnosti je ale velmi různorodá a každý příběh, jak člověk přišel o domov, je úplně jiný.

Lidé vám často svěřují velmi osobní příběhy ze svých životů. Jak se vám takové intimity podaří během několikaminutového rozhovoru s úplně neznámým člověkem dosáhnout?

To je pravda, často ty příběhy vznikají v rámci deseti, patnácti minut. Snažím se oprostit se od toho, co zrovna řeším a o čem přemýšlím já a zaměřit se pouze na toho člověka. Pokud on je k hovoru otevřený, věnuji mu pozornost, poslouchám, snažím se zjistit, co je pro něho specifické, doptávám se, jdu do detailů. Nechávám se vést svou zvědavostí.

Vzpomenete si na nějaký příběh, který vás v poslední době obzvláště zasáhnul?

Z poslední doby mnou nejvíce rezonuje příběh mladého kluka, kterého v dětství týral jeho otec. Zapůsobilo na mě, s jakou otevřeností mluvil o tom, jak to tehdy prožíval a jak to dnes ovlivňuje jeho život. Setkali jsme se vícekrát a možná i proto to bylo intenzivnější než obvykle.

Odhaluji spíš různorodost lidí, než že bych hledal návod na život.

Co přináší Humansof Prague vám osobně?

Práce na projektu spojuje to, co rád dělám. Rád fotografuji a procházím se po městě. Už roky předtím jsem občas vyrazil fotit do nějaké pražské čtvrti. A i když jsem introvert, vždycky jsem rád poznával nové lidi a povídal si s nimi.

Není to pro introverta někdy náročné, oslovovat denně na ulici cizí lidi?

Stane se, že nějaký den nemám energii, ale vždy to překonám a jdu. Před deseti lety bych to asi dělat nemohl, od té doby jsem ale byl v interakci s nejrůznějšími lidmi, získal nějaké zkušenosti a otrkal se. Po vysoké škole jsem jel učit angličtinu do Jižní Koreji a komunikoval se studenty, v Keni zase s lidmi ze slumů. Když jsem se vrátil, dávalo mi to smysl pustit se do něčeho takového. A po čtyřech letech, co se Humansof Prague věnuji, už mi opravdu nedělá problém oslovit někoho na ulici.

Setkáváte se s nejrůznějšími názory, myšlenkami. Našel jste v nějakých inspiraci i pro svůj život?

Ze setkání si často odnáším pozitivní energii, nebo si v určitých chvílích vzpomenu, že člověk, s kterým jsem si jednou podíval, byl také v takové situaci, a vybavím si, jak s ní naložil. Nemůžu ale říct, že by mě to zásadně ovlivňovalo. S blogem jsem začal v osmadvaceti a to už jsem měl dost věcí ujasněných. Odhaluji spíš různorodost lidí, než že bych hledal návod na život.

Blogy s nejrůznější tématikou, o módě, cestování, vaření…, se dnes těší stále větší oblibě. Jak vnímáte roli blogera?

Bloger je většinou někdo, kdo veřejně sdílí svůj život, prezentuje svůj pohled na svět a ostatní se tím můžou inspirovat. Můj blog je jiný v tom, že já naopak sám sebe upozaďuji a snažím se představit příběhy a myšlenky druhých. Takže jsem o své roli blogera nijak zvlášť nepřemýšlel.

Na facebooku vás ale sleduje již přes sto tisíc fanoušků a jako ostatní blogeři, i vy jistě máte na životy druhých vliv.

To je zajímavé. Lidé si většinou oblíbí nějakého blogera, protože jeho názory rezonují s jejich. Můj blog je ale o rozmanitosti lidí, každý člověk a názor je jiný. Lidé začnou blog sledovat, protože se ztotožní s nějakým příběhem, pak ale narazí na jiný příběh, kde člověk situaci řešil úplně jinak a má docela opačný názor. Čtenáři Humansof Prague se tak učí být otevření rozdílům a větší empatii.

Pro spoustu blogerů je blogování plnohodnotné zaměstnání, které je uživí. Jak je to u vás?

Prvních sedm měsíců jsem to dělal pouze ve volném čase. Na jaře 2014 ale projekt zaštítily Hospodářské noviny a našly sponzora. Ten mě podporuje ve tvorbě blogu a já se mu můžu tři dny v týdnu věnovat, aniž bych obsah musel doplňovat reklamou.

Úspěšnost vašeho blogu musela zaujmout mnoho firem. Nenabízí vám spolupráci?

Stává se, že se nějaká společnost ozve a chce blog spojit se svým obsahem. Vždy jsem to ale odmítl. Lidé blog sledují, protože se jim líbí jeho obsah, a tyto nabídky by sice finančně prospěly mně, nikoli ale blogu. Za to za sponzorství jsem rád, protože můj obsah podporuje a nijak do něho nezasahuje a já mu díky tomu můžu věnovat čas, který si žádá.

V knize budou vybrané ty nejlepší příběhy.

V soutěži Magnesia Litera jste získal příspěvek 50.000 korun, aby Humansof Prague mohl vyjít v knižní podobě. Stojíte o tištěnou verzi?

Zájem určitě mám, vlastně už je to na spadnutí. Vydání knihy se přiblížilo, vyjde během podzimu v nakladatelství Labyrint.

Blog je ale žánr internetového světa. Denně na něm proběhne nějaká aktivita a na Facebooku se pod každým vaším příspěvkem rozpoutá dlouhá diskuze. Jak si povede jako kniha?

Na sociálních sítích se k tomu lidé mohou vyjadřovat a dává to smysl, že projekt primárně funguje jako blog. Potenciál má ale i jako kniha. Základem je příběh a fotografie a to je věc, která může být zhmotněná. Pro mě to také bude jiný pocit, když budu v ruce držet knihu, která bude ztělesněním mé práce, kterou jsem za čtyři roky udělal.

Má kniha nějakou přidanou hodnotu i pro čtenáře?  

Ne každý se k blogu přes internet dostane a takto můžu oslovit novou skupinu. Těch příběhů je také už přes tisíc a některé zajímavé se v tom množství ztrácí. V knize budou vybrané ty nejlepší.

Současným fenoménem je, že kniha vznikne nejprve na internetu a teprve potom, co si získá své fanoušky, vyjde jako klasická tištěná kniha. Znamená to, že dneska má internet větší potenciál oslovit čtenáře? 

Internet je určitě dobrá platforma, přes kterou obsah k lidem dostat. Na internetu ale obsah vyhledává pouze určitá skupina lidí, spousta jich stále sleduje spíše knižní trh. Je to generační otázka. Ve výsledku ale záleží na kvalitě obsahu, ať je to text na internetu, nebo kniha.

Humansof Prague převzal formu amerického blogu Humansof New York. Liší se v něčem ten váš?  

Projektů Humansof –  je po světě už stovky a každý je jiný. Tvůrci do něj vždy dávají něco ze sebe a také setkání s lidmi není nikdy stejné. Původní formát rozhovor s fotkou je tak široký, že se dá pojmout různými způsoby. Nějaké jsou více zaměřené na fotografie, jiné na příběhy, jako třeba ten můj. Když se probírám archivem, všímám si, že se blog časem sám proměňuje. Příběhy jsou komplexnější, daří se mi dostat se při rozhovoru více do hloubky a to se pak odrazí v textu.

Jaké máte s Humansof Prague další plány? Ještě více než blogeři jsou dnes v módě vlogeři (tvůrci video blogů) a vy sám jste také filmař…

Uvidím, jestli do toho do budoucna nezapojím i audiovizuální složku. Nemám to ale zatím nijak promyšlené. Nechám se překvapit, jak se blog bude vyvíjet dál.

Jednou z otázek, kterými rozhovor s lidmi započínáte, je: O čem v poslední době přemýšlíte? O čem v poslední době přemýšlíte vy?

Řeším spíše pracovní věci. Přemýšlím, jak se ve své práci zlepšovat. Snažím se být sebekritický. Ale jinak…vlastně ani nevím. Já když se takto někoho na ulici zeptám, tak lidé mluví třeba právě o práci, nebo zrovna mají reflektivní chvilku a zamýšlí se určitým způsobem nad svým životem. Takovou chvilku já teď asi nemám (smích).

 


Tomáš Princ se narodil v roce 1985 v Praze. Studoval na Vyšší odborné škole publicistiky a Fakultě humanitních studií UK v Praze. Po studiích se věnoval dobrovolnické práci v Jižní Koreji a Keni. Je fotografem a filmařem na volné noze. Od roku 2013 je autorem blogu Humansof Prague, za nějž v roce 2016 získal cenu Magnesia Litera v kategorii blog roku.


Foto z archivu Humansof Prague (c) Tomáš Princ

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *