Tisíce planoucích sluncí

Khaled Hosseini je výjimečný vypravěč. Možná jeden z nejvýjimečnějších.

 

Dobrý vypravěč se pozná podle toho, že píše čtivě.

Když jsem se pustila do Tisíců planoucích sluncí a poprvé odtrhla oči na stránce sto dvacet, byla tato podmínka splněna.

Hosseini ale dovádí vypravěčský um dál. Mnohem dál.

A psát o strašných věcech um vyžaduje. Aby nezněly prvoplánově, na efekt, pateticky, na city.

 


Chceš slyšet strašné věci? 

KLIKNI


 

Hosseini umí psát o strašných věcech. A umí o nich psát krásně.

Umí člověka nejdříve strhnout příběhem, umožní mu poznat postavy, nadchnout pro afghánskou kulturu, umí zprostředkovat hrdost a lásku k zemi, dá přičichnout ke kořeněným jídlům.

 

Ale co je nejdůležitější, umí překlenout rozdíly.

Nechat člověka ztotožnit se.

Představí Afhgánce, muslimy, jako obyčejné lidi. Stejné lidi jako jsme my. Stejné lidi, kterými jsou. Lidi s totožnými sny a starostmi, přáními i strachy. Děti, toužící po bezpodmínečné lásce svých rodičů. Dívky, nedočkavě čekající na svůj první polibek. Chlapce, machrující před ostatními pokuřováním cigaret.

Ukáže nám, jak vyrůstali, jak si hráli, s kým se přátelili, koho milovali. Odhalí nám jejich tajná místa, jejich zamilované knížky, co rádi jedli a na co chodili do kina.

 

A pak, teprve pak, až cítíme, až víme, že oni jsou my a my oni, teprve pak ukáže hrůzu, které jsou vystaveni. A otevře propastný rozdíl mezi kulturami, v nichž se na jedné straně upevňuje rovnoprávnost žen s muži a na druhé straně se jim sekají prsty za lakování nehtů, samy nesmí opustit dům a za cizoložství jsou kamenovány, dokud nezemřou.

 

To všechno vás Hosseini nutí číst jedním dechem, až v tom všem napětí, hrůze, úžasu a soucitu a zanikne, jak skvěle o tom všem píše.

 

Až můžete přehlédnout pečlivost s jakou volí slova, citlivost, s níž buduje věty, poetičnost, perfektní stylistiku.

 

Jak pracuje s napětím a nadějí. S načasováním. Jak vám krutě dovolí uvěřit, že všechno dopadne dobře.

 

Jak precizně zachází s rovinami příběhu, v němž se osudy, lidé a místa propojují v těch nejpřekvapivějších a zároveň zcela přirozených situacích.

 

Khaled Hosseini je výjimečný vypravěč. Dokáže docílit toho, abychom s každou další stránkou palčivě pociťovali, jaké štěstí se dostalo nám a nedostalo jiným. A dnes víc než kdy jindy pochopili, že jediné, co odlišuje lidské bytosti, je to, na čí straně stálo, když náhoda rozhodovala, komu, kdy a kam se narodí.

 

 

Nedopočítáš se měsíců,

které na jeho střechách pableskují,

ani tisíců planoucích sluncí,

jež kábulské zdi ukrývají.


Obstarej si svého Hosseiniho.

KLIKNI


(Visited 252 times, 1 visits today)

6 thoughts on “Tisíce planoucích sluncí”

  1. Lovec draků a Tisíce planoucích sluncí – to jsou vlastně dějiny Afghánistánu. Hosseini je geniální v tom, jak uvěřitelně a současně čtivě píše o neuvěřitelných hrůzách, které se tam opravdu děly. V podání Lukáše Hlavici je Lovec draků naprosto jedinečný zážitek, ale obě knihy rozhodně stojí za to číst. Trochu slabší je třetí do češtiny přeložená kniha A hory odpověděly, i když rozhodně není špatná.
    Nedávno jsem objevil ještě jednoho původem afghánského autora – Atíka Rahímího. Píše o stejných lidech, ale úplně jiným způsobem než Hosseini a nejen kvůli tomu, že žije ve Francii a píše francouzsky. Je stručnější, mnohdy jen naznačuje a ve svých novelách se soustředí na jednotlivé dramatické epizody z pohnutých dějin své země. Jeho Kameň trpezlivosti rozhodně doporučuji všem náročnějším čtenářům, kterým nevadí slovenský překlad, v češtině máme zatím jen dvě útlé knihy: Země a popel a Tisíc domů snu a hrůzy. Rahímí píše stylem dobrého filmového scénáře – každá věta má své jasné místo a postavy přímo vidíme před sebou. Ale raději nečekejte happyend. 🙂
    http://www.databazeknih.cz/zivotopis/atik-rahimi-7265

    1. Já si Lovce draků schovávám na konec – v tomhle případě jsem se rozhodla jít proti proudu. Ale musím říct, že A hory odpověděly na mě osobně udělaly ještě větší dojem než Tisíce planoucích sluncí. Asi proto, že to bylo moje první setkání s Hosseinim. A že jsem do té doby neviděla tak dokonalou práci s rovinami příběhu, fascionovalo mě, kolik jich je, jak vyrovnané jsou, pokud jde o kvalitu, a jak perfektně a nenuceně se prolínají.
      Moc díky za zajímavý tip! Rahímímu se zkusím podívat na zoubek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *