Šíleně smutné povídky

S povídkami je to těžké. Ačkoliv jsem je sama vždycky chtěla psát, nikdy jsem si k nim nenašla cestu.

Děda jim říká záchodové čtení. Celkem trefná přezdívka, alespoň co se splachování týče. Dodnes si do detailů pamatuji snad jen povídku Hills Like White Elephants od Ernesta Hemingwaye, kterou jsme kdysi dávno rozebírali na hodině angličtiny. Náš učitel byl Hemingwayem přímo posedlý a zběsile nám na tabuli kreslil ledovec, z nějž nad hladinu moře trčela pouze malá špička.

Tohle ale není případ Terezy Boučkové. Její ledovec vidíte už z dálky. Nic si neschovává v záloze, ukazuje se hezky v celé své kráse. A stejně tak je tomu s postavami Šíleně smutných povídek. Jen pár stránek stačí k tomu, aby je autorka odhalila až na kůži. Nepotřebují přímou řeč, aby řekly, co si myslí. Nepotřebují se vyjadřovat květnatě. Váhají třemi tečkami. Rozhořčují se jedním vykřičníkem.

 


Šíleně smutné povídky audio

Jak se tatínek zamilované Jany rozčiloval.
KLIKNI


 

Pokud nemáte rádi příběhy o všedních lidech s všedními problémy a všedními vztahy, tahle kniha pro vás asi nebude. Ale pokud ano, přijdete si na své. A možná se v některé povídce i najdete. Třeba zrovna jako frustrovaný ing. Mrázek. Nebo bláznivě zamilovaná Jana. A také možná nefandíte cyklistice jako Roman.

Přestože podle názvu knihy mají být povídky šíleně smutné, je to s některými z nich asi jako s šíleně smutnou princeznou. Zahalují se pod tmavým závojem a nenápadně se na vás usmívají. A vy na ně. Takže se stejně jako já pohodlně usaďte, dejte si něco sladkého na zub a nechte se vtáhnout Terezou Boučkovou do světa, který všichni tak dobře známe. I ti z nás, co se s ním setkávají poprvé.

Netvrdím, že je to úžasná kniha. Je nedokonalá jako její postavy. Ale po zklamání, kterým pro mě byly Lesní lišky, to byla příjemná náplast na bolístku. Kdo ví? Třeba teď začnu hltat jednu sbírku povídek za druhou.

 

Marta

 


Odeon

Neváhej a pořiď si Šíleně smutné povídky.

KLIKNI

3 komentáře u „Šíleně smutné povídky

  1. Od Boučkové mám přečtený Rok kohouta. Bylo to zajímavé, ale nijak zvlášť jsem jejímu deníkovému stylu nepropadl. Ludvík Vaculík napsal některé žánrově dost podobné věci, ale bylo mi to celkově mnohem sympatičtější a srozumitelnější. Myslíte, že mám dát Boučkové ještě šanci?

    1. Rok kohouta jsem nečetla, ale myslím, že byste mohl dát šanci právě těmto povídkám. Deníkový styl tu nenajdete, takže se domnívám, že by vám to mohlo sednout lépe. 🙂 Přiznám se, že od Ludvíka Vaculíka jsem ještě nic nečetla, mám co dohánět. Co byste mi doporučil?

      Marta

      1. Vaculíkovy Nepaměti jsou přesně ten typ deníku, který se mi líbí. Je tu věcně a bez nenávisti popsaná šikana ze strany policejní byrokracie na počátku let sedmdesátých. Pro mladší generaci, která to nezažila, velmi doporučuji. Líbily se mi i jiné jeho knihy, např. Jak se dělá chlapec, ale to už je spíš novodobý milostný (erotický?) román o nevěře.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *