A proto skáču aneb Když udeří mediální vlna

A proto skáču zaplavilo internet. Podle humbuku, hezké obálky, paperbackového vydání a autistického hrdiny, jsem to šacovala na youngadultovku.

Jak už jste možná četli zde, literatura pro mladé dospělé není právě žánr mého srdce, a tak jsem té modravé vlně na instagramu odolávala. Chladně a dlouho. Nikoliv věčně. Nakonec jsem přeci podlehla.

 

Asi zjištěním, že o žádné young adult nejde.

Asi zvědavostí po něčem novém.

Asi touhou po rozšíření vnímání toho, co znamená být lidskou bytostí.

Ale především pod tlakem masy.

Ano, jsem ten typ, který si vždycky vezme dvoje bavlněné odličovací tampónky za cenu jedněch.

 

Když jsem se do knížky pustila, napadlo mě, jestli jsem přeci jen neměla dát na intuici. Tři předmluvy o autismu a strohá struktura otázka – odpověď. Se zchlazeným nadšením jsem se vydala skrz. A než skončím začátkem, lepší bude začít koncem.

 

Zprostředkovaně vniknout do hlavy autistického chlapce bylo jednoznačně výjimečné, obohacující a nové. Čím více čte člověk o někom, kdo je vězněm vlastního těla, nedokáže kontrolovat pohyby ani ovládat svou řeč a přitom vnímá tak hluboce a ryze, tím víc se do něj vžívá, tím víc s ním soucítí, tím víc zjišťuje, že se zas až tolik neliší – jen nesčetněkrát víc trpí. A po chvíli musí mít rád, to čisté, upřímné, zranitelné a citlivé dítě, které nechce věřit, že by někdo mohl být radši sám a na celé kolo se v noci směje ve své posteli.

Obdivuhodná je skutečnost, že Naokimu bylo pouhých třináct let a celou knížku sepsal ukazováním znaků na tabulce. A jen sotva si dovedu představit přínos, jaké jeho dílo muselo mít pro rodiče autistických dětí, pro pedagogy, kamarády a blízké. Jaké pochopení, jaké vcítění, jakou úlevu. Mě samotnou donutila uvažovat, jak moc šedý je skutečně náš svět. Jak krátkozraké naše vidění. Jak křivá forma toho, co považujeme za normu.

 

Co mě ale překvapilo, bylo, jaký povyk knížka strhla v řadách nezasvěcených a osobně nezainteresovaných čtenářů. Neboť ať sebezajímavější pohled a sebekrásnější myšlenky nakonec nabídne, formou jde pořád o prosté odpovědi na otázky a obsahem o popis běžných situací, které řeší autistický člověk.

Očekávání je zkrátka ošemetné. A já po všem tom „výborném počtení“ a „knihách, které nemají obdoby“ čekala zkrátka víc. Anebo jinak.

Ne že by to snad snižovalo hloubku Naokiho myšlenek, jen to znovu zvyšuje mé mínění o tom, jak silně dokáže udeřit mediální vlna.

 

 

(Visited 190 times, 1 visits today)

2 thoughts on “A proto skáču aneb Když udeří mediální vlna”

  1. Nad touto knihou jsem už víckrát přemýšlel, zda ji mám číst, nebo ne. Normálně čtu prakticky vše od japonských autorů, co je přeloženo do češtiny, nebo se to aspoň v Japonsku odehrává. Tady jsem ovšem udělal výjimku, neboť z anotací jsem pochopil, že nejde o román. Nedávno se mi stalo, že jsem podlehl nadšené recenzi a koupil si knihu, která potom vůbec nesplnila má očekávání, téměř se dalo hovořit o ztrátě času. Takže poučení pro příště zní: Počkat, až opadne prvotní nadšení, knihu zrecenzují spolehlivé zdroje, např. 89publishers ;-), a mediální bublina propagace trochu splaskne.

    1. Och, taková důvěra nás velmi těší! 🙂 Není to tak, že by A proto skáču nestálo za přečtení, rozhodně je to výjimečná kniha, nikoliv však beletrie, s tím musí člověk počítat. Pro lidi, kterých se téma dotýka bezesporu. Že se setkala s tak pozitivním ohlasem u lidí, kteří čtou normálně spíše „klasickou literaturu“ mě ale překvapilo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *