Proč (ne)poslouchat audioknihy

Audioknihy se sice nemůžou pyšnit dlouhou tradicí jako tištěné knihy, ale nabízejí jiné výhody. A není jich tak málo. Možná nevoní jako normální kniha, nemůžete jimi jednoduše listovat a o fotogeničnosti nemůže být řeč, zato po vás nevyžadují vaši úplnou a bezpodmínečnou pozornost.

Zkoušeli jste s knihou v ruce například uklízet? To většinou končí tím, že rozlijete to, co rozlité ještě nebylo. Patříte mezi ty ambiciózní blázny, kteří nejen že chtějí rozšiřovat své obzory, ale zároveň chtějí i dobře vypadat? Tak určitě oceníte, že s audioknihou už při běhu nikdy nenarazíte do pouličního osvětlení (vlastní zkušenost). Ženy nebudou muset opakovaně odličovat svůj čerstvě nanesený klauní úsměv, muži přestanou při holení masivně krvácet a na silnicích bude zase bezpečno. Ano, vytahuji velké tabu – smrtelná nebezpečí vzešlá z konzumace knih.

Mohlo by se tedy zdát, že život s audioknihami už nemá daleko k dokonalosti. Umožňují nám dělat víc věcí najednou, což šetří čas a dnes, kdy každý dělá aspoň na třech projektech zároveň, je tahle vlastnost nedocenitelná. V ideálním světě by to tedy mělo vypadat následovně:

Po ulici budou chodit pouze precizně nalíčené ženy, muži se budou usmívat s nezjizvenou tváří, naše domovy budou čisté jako klícky, obezita se stane historismem, klesne počet mrtvých na silnici a navíc budeme všichni sečtělí a vzájemně se intelektuálně obohacující.

Chtěla jsem tedy k tomuto krásnému obrazu dopomoci svým dílem. Audioknihy jsem vyzkoušela rovnou dvě. Byly to Mise Afghánistán od Tomáše Šebka a Faktor Churchill od Borise Johnsona. Obě dvě knihy mne už dlouho zajímaly, ale znáte to, ta fronta je nekonečná a někteří knižní spratci rádi předbíhají.

Mise Afghánistán přišla na řadu jako první. Do ucha mi začal mluvit Lukáš Hlavica, což bylo nanejvýš příjemné, dokud nepřešel k popisu operací doktorů bez hranic. Aby bylo jasno, téhle organizaci fandím jako žádné jiné. Zůstává po nich neuvěřitelný kus práce, něco hmatatelného. Proto mi bylo trapné, když jsem během vyprávění o roztržených střevech osmileté holčičky mírumilovně usnula. Audioknihu jsem si totiž nadšeně pustila na své každotýdenní cestě Praha – Brno a doufala, že cesta bude hodnotnější. Byla. Poprvé za ty dva roky jsem prospala dvě hodiny v kuse bez probuzení.

Během Mise Afghánistán jsem vyzkoušela kromě cest autobusem ledasco. Při úklidu jsem nejdřív byla nadšená. Po chvíli mi došlo, že nemůžu odejít z místnosti. Chvíli jsem tahala notebook s sebou, než jsem si poprvé uvědomila, že úklid není tak jednoduchý na logistiku, jak jsem si myslela. Šla jsem si tedy pro sluchátka. I to vydrželo jen chvíli. Všude se pletly, pořád padaly a jednou jsem se při nešikovném pohybu mopu málem uškrtila.

Jízda autem se také zdála jako ideální využití potenciálu, jenže když vám zrovna kamion hodí myšku na sjezdu, tak minimálně dvě minuty prošvihnete kvůli vlastní nepublikovatelné produkci.

Při druhé knize už jsem byla zkušenější. Jako nejschůdnější se ukázaly každodenní cesty do práce a z práce. Chodím pěšky, každý den čtyřicet minut. V létě si občas za chůze čtu, ale jak se ochladí pod dvacet stupňů, zebou mě prsty. Takže audiokniha se stala mou zimní variací. Faktor Churchill je hutná kniha. V papírové verzi má skoro pět set stránek, audiokniha má přes čtrnáct hodin. Díky naprosto preciznímu přednesu charismatického Pavla Rímského se lehce dostanete do příběhu, i když jde vlastně o populárně naučnou literaturu. Musím uznat, že jde o neuvěřitelně povedený kousek, ačkoli původní dílo trochu zavání bezpodmínečným a nekritickým obdivem Borise Johnsona k jeho portrétovanému objektu.

A přesto, poměrně brzy mi začalo vadit, že si během svých každodenních cest nečistím hlavu. Že mi do ní pořád někdo hučí. Začala jsem sluchátka stále častěji „zapomínat“ a užívala si šumění řeky a větru. A nakonec jsem knihu trochu provinile doposlechla v autobuse, i když jsem předem věděla, že z každé kapitoly uslyším maximálně prvních pět minut.

Takže ač mě ta myšlenka lehce nabytých znalostí velmi lákala, zjistila jsem, že je pro mě absolutně nevhodná. Ale může to být dané prostě tím, že některé ženské přednosti, které by podle všeho naše pokolení mělo mít, mi do vínku dány nebyly. Minimálně na to svádím ten permanentní bordel a nestíhání. Protože dvě věci najednou já tedy fakt nezvládám.

 


logo-audioteka-200

Fandíte svým koordinačním schopnostem? Vyzkoušejte si audioknihy sami!

KLIKNI


(Visited 241 times, 1 visits today)

2 thoughts on “Proč (ne)poslouchat audioknihy”

  1. Audioknihy posloucháme poměrně často, zejména večer před spaním. Lukáš Hlavica se nám jako interpret osvědčil naprosto dokonale – Lovec draků, Markéta Lazarová, Čarodějův učeň, prakticky cokoli načetl, vše je skvělé. Vypěstovali jsme si na něj návyk – jakmile slyšíme jeho hlas, příjemně nás to ukolébává ke spánku. Jen mě pak někdy mrzí, že jsem neslyšel celou kapitolu a něco důležitého mi uniklo. 🙂

  2. Souhlasím, Lukáš Hlavica je perfektní. Mě je pak ale jen líto, že jsem ochuzená o velkou část knihy, když po pěti minutách usnu. Ale je to příjemné, to beze všeho. Já takhle poslouchám Cimrmana nebo Šimka a Grossmanna. Vzhledem k tomu, že je znám nazpaměť i pozpátku, tak mi to nevadí zaspat. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *