Přiznání knihomola: Čtení není mojí nejoblíbenější činností

Už mě unavuje všude vídat a poslouchat ty nadšené čtenáře čtoucí na zastávkách, ve vaně, u snídaně, na schodech před hospodou, ve vinném sklípku, v zoo, v holubníku i ve frontě na rohlíky.

Dělá mi stále větší a větší problémy být součástí knižního světa. Připadám si stará a vykořeněná. Mám tendenci tvrdit, že dřív se četlo jinak, tak nějak doopravdy. Nebyl problém strávit v hospodě dvě hodiny ostrou debatou o smyslu Kunderových románů, na jejímž konci už jsme měli v ruce přichystané vidličky, které jsme nechtěli vydat nešťastné obsluze. Navzájem jsme se neposlouchali a od stolu zaznívala kakofonie neomylných monologů. Spláchla to jedině bouchaná tequila, nebo tři rychlý panáky zelený. Pro vlastní názor se muselo trpět, ale o jednu knihu jsme se hádali třeba i půl roku, dokud ji někdo kvůli citacím nepřinesl až ke stolu a moudrá servírka ji nezničila rozlitým půllitrem.

Dneska debata o knihách probíhá jinak. Na facebooku, na instagramu, na blozích (ehm, ehm a ještě jedno ehm). Jediným argumentem je fotka hezčí než ta předchozí, vyhrává čtenář s nejvyšším počtem bot, které mění podle obalu aktuálního románu.

Zoufale se snažím udržet tempo. Podstupuju kurzy rychločtení, disponuju nekonečným množstvím záložek, abych mohla mít rozečteno třicet různých knih, odebírám newslettery všech nakladatelství, sleduju booktubery, objednávám boty na Zootu, fotím se v nich se svojí knihovnou a rychle je posílám zase nazpátek, hlavně mi prosím vraťte peníze! A stejně nestíhám.

Ale nejhorší na tom všem je ten pocit viny. Každý další příspěvek o tom, jak někdo pročetl celý víkend, každá další instafotka s kotětem ležícím na otevřené knize, každý další book haul Dvacet nejlepších knih měsíce mě bodá u srdce a přináší pochybnosti o sobě samé.

Já totiž o víkendu klidně jedu na kolo a končím u grilu na zahrádce. V zoo potlačuju infantilní výsknutí, když si ode mě bere žirafa olistěnou větévku. Dlouhým koupelím neholduju, protože nechápu důvod, proč se máčet ve své vlastní špíně, a u pásu v supermarketu prostě jen netrpělivě koukám každou půlminutu na hodinky, abych dala pokladní najevo, jak mě nebetyčně zdržuje. A – nebudu vám lhát – když přijdu domů z práce, většinou jen brouzdám na internetu a představuju si, ve které prvorepublikové vile na Hanspaulce budu jednou bydlet.

Takže je čas to otevřeně přiznat:

 

Ke čtení se musím nutit!

Občas ve svém volnu nepřečtu ani jednu knihu za měsíc!

Nelakuju si nehty na nohou!

 

Co jen to já jsem za knihomola…

 

 

 

(Visited 528 times, 1 visits today)

7 thoughts on “Přiznání knihomola: Čtení není mojí nejoblíbenější činností”

  1. Tak tohle mi mluví úplně z duše. Přijde mi, že čtení je poslední dobou měněno z volnočasového hobby na rychlostní sport. A taky už nejde o to kolik kdo knih přečetl, jaká kniha byla. Jde o to kolik se jich stihne dát na instagram a jak dobrý byl použitý filtr. Takže si udržuju své líné čtecí tempo a jsem spokojená :).

  2. Krásně jsi to napsala. A máš být na co hrdá – že žiješ plnohodnotný život a ne žádný vyumělkovaný booktube život, a taky že o tom otevřeně mluvíš, tedy píšeš. Stejně jako ty to má většina knihomolů. Alespoň těch „normálních“. Ale vem si, jak se díky všem těm kanálům, kde teď knížky frčí, čtení zpopularizovalo. A je to skvělé, nepřijde ti? Například moje sestra, která do svých 14 let nepřečetla žádnou knížku, teď v 17 letech konečně čte. Sice tak 2 knihy ročně, ale jsem za to ráda. A je to právě díky těm booktuberkám, bookstagramům a tak. Sama jsem ji k tomu nedonutila. Je to zkrátka skvělá věc popularity. Lepší než kdyby se fotily cigarety a nahý zadky. 😀
    To, že je to u někoho pozérský, je pravda. Ale vem to čert, na ty jejich fotky se tak pěkně kouká!

    1. Nezbývá, než souhlasně pokyvovat hlavou. Samozřejmě popularizace čtení je super věc. Vychází najevo, jak jsou knížky fotogenické. A jak jsou fotogenické čtenářky. A jednoznačně se ztotožňuji s názorem, že je lepší i časák v čekárně u doktora, než nečíst vůbec. I když ten časák už tolik fotogenický není. Vlastně mě na tom všem vůbec mrzí hlavně to, že ani já tak fotogenická nejsem. Tak si pak takhle léčím komplexy 😉

  3. No, přesně tak… Hlavně teda ty blogy (ehm, ehm). My co knížky čteme, protože nás baví, ne protože, že je to free, cool a in, máme problém, protože většinou neumíme fotit, sebe ani knížky. Navíc si knížky vybíráme podle vlastního, ne cizího. Takže jsme pak stejně out.
    Já mám třeba, jako spousta jiných redaktorů, problém, že ve volném čase někdy nečtu vůbec. A to prosím pěkně pracuju v knižním nakladatelství! Prostě houby knihomol. Takže děkuju, že v tom nejsem sama. Howgh. (Tohle si na Instagram nedám)

  4. 😀 Hihi, já knihy miluju… stále, i když s dětma přečtu tak 2 knihy ročně a jsem z toho nadšená asi stejně jako vy z žirafy v zoo 😉 ale debaty naživo o knihách mi taky chybí… hmmm, hezký přiznání 😉

  5. Prima článek, pobavila jsem se 🙂 Taky mám pocit, že si pro sebe nečtu dostatečným tempem (pracovní čtení je docela jiná věc…), abych o tom mohla nějak souvisle blogovat. A já bych tak chtěla, protože mě to baví! 😀
    Ale upřímně přiznávám, že mě baví sledovat i všechny ty bookstagramy a pěkně vyfocené knihy. Hezky se na to kouká, ovšem třeba můj Instagram je taky plnější nejrůznějších kopců a výhledů z výletů a psa, než abych fotila pořád dokola knihy…

  6. Druhý odstavec mě vrátil do studenstkých let. Coby studenti a studentky literatury jsme se byli schopni do krve pohádat o kvalitách Jiráskova Temna. V mém pohledu naprosto vynikající román. V jejich pohledu nudné realistické čtení (které odrazuje již svou délkou). Polemiku nad Kunderovým Žertem spláchly až tři panáky broskvový. Ty časy jsem zbožňovala… Dnes se nad pivem hádám o genderovou korektnost a jsou to stejně urputné boje. Obzvlášť, když jsem záměrně literaturu a gender spojila v diplomce. Dvě témata, která mnohdy berou dech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *