Příběh inženýra lidských duší

„Potřebujeme inženýry, kteří konstruují vysoké pece, a potřebujeme inženýry, kteří sestrojují automobily, traktory. Avšak ne méně potřebujeme také inženýry, kteří dovedou konstruovat lidské duše; vy, spisovatelé, vy jste inženýry, kteří konstruují lidské duše.“— Josif Vissarionovič Stalin


Hned na úvod přiznání: Škvoreckého jsem poprvé četla až v šestadvaceti. Co hůř, první knihu od něj jsem nedočetla. Nebavilo mě to. Měla jsem zrovna splašené období, kdy mi každou minutu připadalo, že mi život utíká pod prsty a Škvorecký nenabízel motor pohánějící mou motivaci, ale zpomalující opatření k zachycení okamžiku, který měl trvat věčnost.

Nevím, jak to máte vy, ale já se velmi těžce vracím k autorům, kteří mi na poprvé nesedli. Už dávno mě netrápí nedočtené knihy a resty v povinné četbě. Literatura na mě působí jako nevyčerpatelný zdroj inspirace a — pateticky avšak přesně řečeno — moudrosti. A nevidím důvod čerpat je z nudných (rozuměj subjektivně nudných) knih.

Rozhodla jsem se tedy ponechat si v hlavě obraz Josefa Škvoreckého jako legendy z přednášek o exilové literatuře. Jeho životní příběh jsem znala, literární rozbory jeho děl jsem měla načtené i pozpátku, žádné faux pas při intelektuálních (hospodských) debatách nehrozilo.

Jenže, tak nějak nekontrolovaně a nečekaně, se stalo dílo Josefa Škvoreckého součástí tématu mé diplomové práce. Šlo do tuhého, těžko si ty citáty vycucám z prstu. Příští týden jsem si nesla Příběh inženýra lidských duší z knihovny domů a děsila se toho, že mě tenhle český velikán zase zklame.

Začala jsem číst. Možná, že už nejsem tak netrpělivá, nebo jsem vybrala lepší knihu. Nevím. Ale Příběh inženýra lidských duší mi přirostl k srdci během prvních stránek.


O jednom smutném dubčekovském sirotkovi…

KLIKNI


Text plný nostalgie a chuti do života — toho opravdového krutého i krásného — mne naplnil melancholickou touhou prožívat jednotlivé kapitoly života spolu s hlavním hrdinou. Daniel Smiřický v myšlenkách utíká zpět do doby nacistické okupace, kdy ho nadrženost a romantické ideje vehnaly do klukovsky nedomyšlených odbojových činů.

Jako emigrant si o tři dekády později může dovolit vzpomínky nechat prorůst groteskností a ironií. Škodolibě vás nechá, abyste se smáli příběhu, který končí na popravišti. A zatímco svou svobodnou přítomnost reflektuje s posmutnělým tónem starého mládence, k minulosti v okupované zemi se vrací téměř radostně.

Čtenář se musí potýkat s motivem nespolehlivé paměti jednotlivce. Objektivnější představu získá jedině z dopisů, které jsou do textu zdánlivě nahodile vkládány. Pocházejí z per různých postav ze všech společenských vrstev s odlišnými osudy. Prohlubují uvěřitelnost románu a bodají vypravěče nevyřčenou výčitkou.

Odvaha, s jakou Josef Škvorecký tvoří své přiznaně autobiografické vyprávění, je obdivuhodná. Žádné heroické výkřiky, žádné omluvy. Slovy moudré Blběnky: Vel, ono je to džastebit dérink, ale souvat? Svým vyprávěním přiznává: Houby se mi dělo, houby jsem věděl. Ale k definitivní skepsi neutíká: Život je krásný. A strašný.


Poprvé román vyšel u 68 Publishers…

Hledej po antikvariátech!

(Visited 199 times, 1 visits today)

2 thoughts on “Příběh inženýra lidských duší”

  1. Tohle je jedna z knih, která u nás doma trpělivě čeká na přečtení. Snad na ni jednou dojde. 🙂

  2. Tohle, anebo Mirákl, anebo Zbabělci. Anebo mnoho povídek s asi jeho nejkrásnější – Bassaxofon, to je literatura, kterou by bylo škoda pominout.
    Prožitek z četby knihy je – alespoň u mne – zásadně závislý na momentální náladě, okolnostech, roční době, ba i počasí. Tak i u mně některé tituly už mnoho let čekají zasuty v knihovně. Protože však čtenářská obliba, schopnost knihy oslovit čtenáře se ze všeho nejvíc proměňuje s přibývajícími léty čtenářovými, vím, že nastanou ještě šťastné objevy. A jsou to fakt příjemné zážitky. Narozdíl od zklamání nad nudným, ale kdysi tak oblíbeným románem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *