Pisálek na venkově

Výhoda psaní je ta, že můžete pracovat, kde se vám zachce.

Problém s psaním je ten, že vyberete-li si příliš poetické místo, možná se vám nezachce.

Vstaly jsme ten den brzy. Já sbalila pero a papír. Maminka košík a kočku. Nasedly jsme do auta. Prahu nechaly za zády. Poslouchaly Radúzu a těšily se na víkend.

 

Kostel je vidět už z dálky a maminčin domek hned pod ním. Pod kostelem a pod hřbitovem, takže vždycky víme, kolik je hodin a na zahradě občas objevíme lebku.

 

Přesto rády na zahradě snídáme. Uvaříme černý kafe a chleba namažem marmeládou. Anebo máslem se solí. Tak jak to k venkovu patří. Jíme a kočka zatím našlapuje v trávě a packou lapá po včelách. Anebo se sluní na zdi.

 

Po snídani jdeme do lesa. Nádobí nemyjeme, to až na konci. Vezmeme košík a kudličku a jdeme přes ves. Přes plaňkové ploty nahlížíme k sousedům. My teprve snídaly a jim už z oken voní oběd.

 

Naše houbové místo je u rybníka. Mockrát už jsme se ptaly, kde nejvíc rostou, ale místní tajemství se Pražákům neříkaj. „Jen si pěkně najděte svoje.“

A tak jo. V předklonu brouzdáme očima v listí. A najdem jich sedm. Sedm hřibů vydá za košík babek.

 

Zpátky jdeme podél pastvin. Krávy se chumlují u kádí a býk v dálce kývá hlavou. Za ohradníkem leží ptačí pero. Ztratil ho dravec, co kroužil nad loukou. Protáhnu se mezi dráty a píchnu si ho do vlasů.

 

Cestu lemují jabloně. Ověšené jablky jako vánoční stromky. Nejdřív se kocháme a pak dvě utrhneme. Jsou červená a sladká. Sedíme na mezi v pichlavé trávě a okusujem ohryzek. Stejně jako marmeládu, jabka jíme jenom tady. Ze stromu chutnají.

 

Z jiného utrhnem větvičku jeřabin. Na potom. Do vázy.

 

Vajíčka koupíme u sousedky. Pravý. Od slepiček. Co mají temný žloutky. Doma z nich uděláme smaženici.

 

A po smaženici zase sirup. Trháme lístky máty a citróny krájíme na plátky. Obkročmo pak sedíme na chodníčku před domem a mačkáme to dohromady. Aby to pustilo. A vonělo.

 

Trochu taky natíráme plot. Jak se přes léto sloupal a kočky vyškrabaly do laku rýhy. Jsme jako Tom s Huckleberrym. Jen na tu báječnou práci nemáme koho nalákat. A tak nám barva stéká za nehty a taky trochu za uši, když se chceme podrbat.

 

Večer máme halušky. Ty s brynzou a špekem. A kyselý mlíko. A kočka zas to sladký. A jindy máme pstruhy. A kočka jejich kostru.

 

Když se setmí, topíme v krbu. Hodně novin, hodně sirek, hodně třísek. Jako topí holky. Maminka sedí v křesle, já na zemi u ohně. Hřeju si záda. Listujeme ve čtvrtečních časopisech a čteme nahlas, co za to stojí. A když to za to stojí celé, potom si je vyměníme. A když to dočteme, dáme to na podpal. Příště se budou hodit.

 

Spíme v jedné posteli. S těžkou peřinou, co tlačí na špičky a polštářem, co se do něj boří hlava. Oheň maluje stíny na strop. A my usínáme. Protože na venkově, tam se to usíná! Když se nořím do spaní, vzpomenu si na psaní.

Tak třeba příště.

 

 

 

 

(Visited 151 times, 1 visits today)

2 thoughts on “Pisálek na venkově”

  1. Myslím, že příliš poetické místo nevadí. Podle všeho se zdá, že je-li zážitek dostatečně intenzivní, vryje se tak hluboko do paměti, že po nějaké době vyvstane jako krásná vzpomínka a přetaví se do poetického textu. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *