Redaktor na prázdninách

Byla jsem pozvaná na venkov. Miluju venkov. Je tam tráva, mají tam za plotem domácí zvířata, na která se nechodí dívat nikdo jiný než já, a na stromech roste opravdický jídlo.

Dětství jsem trávila na vesnici. Tenkrát to znamenalo především lezení po stromech a házení kyselých obličejů po ochutnání červeného rybízu. Pak vesnici nahradilo město a mé vzpomínky nutně získaly nádech nostalgie. A tu sem tam pěstuju i čtením knih jako je Starý kraj, nebo sněním o práci na verandě, tak jak o tom píšu v Chatařích.

Když se mi tedy naskytne příležitost znovu reálně prožít své dětské vzpomínky, trávím svůj čas idylicky. Pozoruju slepice, nadšeně přináším dvě čerstvá vajíčka (a jsem zklamaná, že z nich nemůžeme mít kuřátka), okusuju každou jabloň v okolí (chutnají jablka z téhle jinak než z té první?), sedím pod ořechem a ani nemrkám, abych si ověřila, jestli k němu vážně nelítají mouchy (potvrzuji repelentní účinky ořechu na mouchy, bohužel hovada jsou zjevně rezistentní).

A pak to přijde. Slyším za barákem burácení neznámého motoru, těším se, že konečně spatřím pověstného pionýra, nebo ještě líp zachovalého brouka. K mému překvapení se ale objevuje moderní zahradní traktůrek na sekání trávy. Ačkoli z vozítka nedýchá to správné retro, okamžitě začnu přemlouvat jeho řidiče, ať mě k tomu pustí. Řidič, zkušený manipulátor, dobře ví, že když bude dělat fóry, odvedu za něj celou práci, zatímco se bude moct uvelebit s knihou (mojí knihou!) ve starém křesle. Po chvíli tedy radostně zkouším první otočky po sadu a on na mě z dálky zvedá palec. Ještě na mě zahaleká „a moc se s tím neser, je potřeba prosekat jen cestičky,“ já vyhrnuju rukávy, roztahuju nohy na zemědělský způsob (co nejdál od sebe) a jdu na věc.

Jakmile nacházím jistotu v ovládání traktůrku, zrychluji. Sad opouštějí vyděšení hraboši, hnízdící sýkorky, jeden zajíc málem přijde o ocásek. Tráva voní, sluníčko svítí, vánek chladí, cestičky jsou průchozí už po deseti minutách. Nezastavuju, už nikdy nechci zastavit, jezdím mezi stromy, umně obkružuju záhony brambor a tykví, kolem dětského hřiště volím nejkratší možný sestřih, půda pode mnou jde dohola. Po hodině dochází palivo a zastavuje mě.

Od té doby mě už na venkov nepozvali. Bylo období sucha, vysoká tráva kolem cest měla chránit proschlou zem, sad stál na promyšleném trojpolním systému, nízký sestřih hrbolatého povrchu otupil ostří nožů a nerozeznala jsem vysokou trávou od bylinkového záhonu. Moje babička vždycky říkala, že iniciativní blbec je horší než třídní nepřítel…

Takže svou zemědělskou kariéru věším na hřebík a zpátky k literatuře!

 

(Visited 108 times, 1 visits today)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *