Nikdy nebylo líp

Nikdy nebylo líp proklamuje Ladislav Šerý a myslí to smrtelně vážně. Nebo taky ne. Nenápadná kniha nominovaná na Magnesii Literu vybízí čtenáře k interpretaci. Je to kniha, o níž se můžou do krve pohádat dva názorově znepřátelené tábory, oba přesvědčené, že mají autora na své straně.

Ladislav Šerý dokáže jednoduchým a přímým jazykem popsat složité lidské peripetie. Svou poetikou připomíná slušnějšího Václava Kahudu, postihujícího celou jednu generaci šťastlivců, kteří se vezli na vlně devadesátek, kdy bylo všechno možné, a úspěch se dal koupit u stánku s párky v rohlíku. Se členěním textu se moc nezdržuje, promluvy postav plynou srozumitelně i bez všech uvozovek a vykřičníků. Svérázný styl napomáhá otevřenosti výkladu pointy, ale o tom později.

Příběh se nám odehrává před očima v jakémsi bezvětří pražských uliček a putyk. Takové kulisy mě vždycky dokáží rozněžnit. Atmosféra města je skoro hmatatelná a každý, kdo sedával na pivu na Národní v Jerichu nebo na Škroupáku U Sadu, nostalgicky zalape po dechu.

Familiérnost je hlavní pocit, co se vás bude během čtení držet. Chlapi nadávaj na dnešek a vzpomínaj na včerejšek, ženský se snaží nezapadnout v davu a získat označení femme fatale. Vztahy jsou jak na houpačce a rodina je podivně zatuchlá hodnota, kterou se nikdo neodvažuje zpochybnit, ale každý je daleko od toho ji ctít. Zůstává nakyslá pachuť, jako ráno po šesti klášterech.


Máme se jako v bavlnce… Nebo ne?

KLIKNI


Jsem zklamaná. Jen neumím určit jestli knihou. Nevěra se týká každého, peníze hýbou světem, politika je taková, jaká je (má v tuhle chvíli vůbec smysl se jí pokoušet vymýšlet nějaký přívlastek?), v hospodě neplatí pravidla logické konverzace. Postav je moc, děje málo. V milenkách se ztrácím až do poslední stránky a chlapi se liší jen tím, jestli používaj výraz pička nebo vagína. Tím ale nechci tvrdit, že by postavy v románu byly ploché. Naopak celé chlapské pokolení působilo až příliš reálně (všechny slečny, které se odhodlají knihu přečíst, nabádám k opakování zaklínadla Ten můj je určitě jinej, ehm). Občas jsem si zasněně představovala, že některého z nich potkám v jednom z těch našich sdílených pajzlů a vlepím mu pořádnou facku. To jen tak pro cvik. Nicméně suma sumárum by mi stačili čtyři hlavní hrdinové, do nichž by se dala narvat celá pointa.

A ona pointa by se mohla zdát trochu záludná. Ladislav Šerý neopěvuje kapitalismus, nebilancuje nad naší mladou demokracií ani nefilosofuje nad pomíjivostí lásky a nepřirozeností monogamie. Knihu nakonec nevnímám ani jako morální soud nad naší konzumní společností, který by autor chtěl vynášet. Jeho jazyk je kouzelně neutrální, nechává na čtenáři, co si o čem (a o kom) bude chtít myslet. To mám ráda. Pak si totiž přimíchávám kapku ironie a černého humoru. Kniha se stává satirou a já se s ní aspoň trochu můžu sžít.

Tahle recenze je nejednoznačná jako sama knížka. Ale o to nakonec jde, ne? Sám si vytvořit názor na okolní svět.



Autor článku: Helena Hrstková

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *