Nesmrtelnost

Zamávání, které má románotvornou sílu.



Někteří autoři mají tak typickou poetiku, že vám po dvou knihách nedělá problém je rozeznat od ostatních. Nesmrtelnost je právě takový „typicky kunderovský“ román (je románovým územím, kde nikdo není majitelem pravdy). To, co autor začal v povídkové sbírce Směšné lásky a s precizností rozvíjel v románové prvotině Žert, se znovu objevuje i v Nesmrtelnosti – věrnost tématu. Téma malého člověka, který touží být hybatelem vlastního osudu. Tato touha je ale drcena něčím silnějším. Něco neuchopitelného režíruje jeho osud. Vzpomínáte? V Žertu takovou sílu představovala ideologie, v Nesmrtelnosti ji nahrazuje imagologie (=masmediální obdoba totality, avšak v líbivějším kabátku). Kundera neopouští svou původní myšlenku, pouze ji zahaluje do podoby, kterou si čtenář už nemůže jednoduše vyložit jako „politickou“.

 

Kniha splňuje všechny aspekty jako její kolegyně: má promyšlenou strukturu, vícero úrovní (přesto je čtenářsky přístupná), na některých místech splývá s esejí, funguje jako nástroj ke zkoumání a poznávání člověka, jeho skrytých možností. Zároveň se dotýká lidské existence, objevuje dosud neznámý aspekt lidské přirozenosti.

 

Ale přece je zde něco odlišného. Dílo totiž překračuje pomyslné hranice fikce, stává se metafikčním. Jde o hru. A recipient, který se chce této hry za hranicí reality zúčastnit, musí přistoupit na určitá pravidla. Milan Kundera mate čtenáře víc než dřív – třeba ve chvíli, kdy po sobě pojmenuje jednu z postav a nechá ji hovořit o vlastních dílech.

 

Nesmrtelnost není Život je jinde, existenciální román, kde si Kundera vyřizuje účty sám se sebou (s tím zesnulým básníkem, skrz naskrz prolezlým lyrismem, uvnitř sebe). Není to ani Nesnesitelná lehkost bytí s ženskou postavou jako je Tereza – ženou přeplněnou slabostí, zoufale se upínající na svého muže.

Nesmrtelnosti nalézáme nové lidské archetypy. Sentimentálního člověka – Lauru – která po částech rozkrádá život vlastní sestře. Emancipovanou hrdinku Agnes, jež se zrodila z jednoho půvabného gesta.

 

V kolika knihách máte možnost pozorovat zrození hlavní postavy? Nesmrtelnost nám to umožňuje. Zrod se odehrává v hlavě vypravěče, kterému jedno zamávání šedesátileté dámy u bazénu připadá tak silné a emotivní, že se na základě něčeho tak malého rozhodne vytvořit novou postavu. „Jakási esence jejího půvabu, nezávislá na čase, se tím gestem na vteřinu odhalila a oslnila mne. Byl jsem podivně dojat. A vybavilo se mi slovo Agnes. Agnes. Nikdy jsem ženu tohoto jména nepoznal.“ Dojemné zamávání opustilo nehezké, staré tělo. Zhmotnilo se právě v Agnes.

 

Agnes je vdaná za Paula. Mají spolu dceru. Přesto není šťastná. Je si totiž až moc vědoma vlastní odlišnosti. Na rozdíl od ostatních protagonistů se Agnes vyhýbá zobrazování tváře (nesouhlasí s duchem imagologie, v níž je všechno založeno na obrazech). V tomto příběhu je ona tou postavou, kterou drtí neviditelná síla. Je si vědoma toho, že mezi lidmi funguje jen jako obraz, což v ní evokuje touhu po samotě. Touží se schovat někam, kde je svět tvořen nepřítomností lidských pohledů. Ty pohledy vnímá jako závaží, která ji srážejí k zemi, jako polibky, které z ní vysávají sílu. A proto uniká do místa svého dětství – do Švýcarska.

 

Nebyl by to Kundera, kdyby nás nepozval do zákoutí ještě jiného příběhu. Agnesina příběhová linie z Francie v 80. letech je tedy propojena s další – s dobou Goetheovy Evropy 19. století. Mezi těmito dvěma rovinami Nesmrtelnosti vzniká dlouholetá propast, působí trochu nejednotně. Spojují je ale společná existenciální témata (vztah člověka a jeho obrazu, dosažení nesmrtelnosti), kterými se jednotliví protagonisté zabývají.

 

Opomeneme-li četné esejistické pasáže, vidíme, že se vyprávění soustředí na postavu německého spisovatele J. W. Goethea a jeho vztah k ženě jménem Bettina von Armin.

Bettina je paralelní postavou k Lauře (Agnesina sestra). Obě ženy umí dokonale využívat mnohoznačných gest (sedání na klín jako malé dítě), stejně tak zacházet s vlastními city, z nichž postupně vytvářejí hodnoty. Ať už emoce dávají najevo skrze korespondenci či nasazení černých brýlí (ty samy o sobě upozorňují na to, že jejich majitelka trpí), jedno je jisté – není totiž důležité, kterým směrem cit projevují, jde o cítění jako takové. To je jejich láskou.

Agnes toto sentimentální (a jelikož jde o Kunderu, není od věci použít slovo „kýčovité“) chování není blízké. Opovrhuje sestřiným předstíraným utrpením. Agnes byl blízký její otec, který se trháním starých fotografií snažil oprostit od sentimentu a nesmrtelnosti.

Pro díla Milana Kundery je (většinou) charakteristický souboj románových postav se silami, kterým se snaží ubránit. V některých případech jim naopak slepě propadnou. Nejdříve jde o ideologii (román Žert, Nesnesitelná lehkost bytí, Život je jinde) a maličkosti, jež mohou nakonec člověka stát kariéru, přátelé, mnohdy i identitu. Hybná síla v Nesmrtelnosti je jiná. Postava Agnes v moderním světě, jemuž vládne ruka imagologů, neumí žít – je ženou historie. A pokud neumí fungovat v souladu s dobou, kde žije, nepřežije. Svět imagologie se od toho ideologického tolik neliší. Jak dopadne člověk, jenž nedokáže být ve světě, kterému vládne ideologie?

 

To už si dočtete…

 


 

KLIKNI


 

Ať už máte Kunderu v oblibě, nebo ne, určitě není od věci čas od času po některé z jeho knih sáhnout. Čtou se lehce, jazyk je srozumitelný, přesný a vytříbený (nemusíte se ale brodit žádnou básnickou břečkou). A hlavně – je to prostě pojem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *