Jak mít zase radost ze čtení

Když jsme s Terezou spustily 89 Publishers, dělaly jsme to s nadšením a s touhou mluvit o dobrých knihách. Obě dvě jsme hýřily nápady, jak tuhle naši vášeň přiblížit celému světu. Unikla nám jedna věc. Že tím svou vášeň nakonec můžeme vzdálit samy sobě.


Prvních pár týdnů jsme chrlily recenze jak na běžícím páse. Předbíhaly jsme se v originalitě, frekvenci, trumfovaly se ve čtenosti. Když měla Lolita 200 zhlédnutí, málem jsem bouchla šampaňské. Když Tereze napsal první ctitel na facebooku komentář, volala mi dojatá skoro až k pláči.

Jenže pak k nám z okolního světa začala prosakovat realita. Škola, práce, vztahy, potřeba se občas najíst. O pondělní recenzi jsme se přestaly přetahovat a pokorně čekaly na svůj termín. Přišly i první výměny názorů a naše miloučké rýpání v rubrice Dvě v sobě nenápadně přešlo do vzteklých výčitek maskovaných za humor. A pak se pondělí stalo dnem, který jsme předem proklínaly. Knihy byly stále součástí našeho života, ale najednou tak nějak nepříjemně závaznou součástí. Radost někam odešla a objevovala se ve vzácných chvilkách chvály vás čtenářů nebo našich kamarádů.

Když dorazíte zdrchaní z práce, je zatraceně těžké odolat těm jednoduchým pohyblivým obrázkům v televizi nebo počítači.

Radost ze čtení je ale ohrožená z více stran. Jste školou povinní? Pak asi zrovna neskáčete nadšením z Paní Bovaryové. Studujete bohemistiku? Vsadím se, že Jana Čepa máte až po krk. Pracujete v nakladatelství? Nejspíš se vám o tom vašem očekávaném bestselleru už zdají noční můry. Staráte se o knížky v knihovně? Tak schválně, kolik z vás ve volných chvilkách místo knihy nelistuje facebookem.

Ale i úplně „obyčejný“ čtenář může o svou radost přijít. Když dorazíte zdrchaní z práce, je zatraceně těžké odolat těm jednoduchým pohyblivým obrázkům v televizi nebo počítači. Kniha smutně koukající z našeho nočního stolku jakoby vyzařovala příliš mnoho úsilí, obzvlášť když jsme se ještě nezačetli. Působí tam jako tichá výčitka, protože ji stále považujeme za tu „vyšší“ formu zábavy (tudíž i na první pohled méně zábavnou a náročnější).

Takže co s tím? Máme si přestat říkat knihomolové? Nedrancovat knihkupectví, když nám pak ty knihy leží půl roku nedotčené v poličce? Přestat snít o tom, že jsme další postavou románu, do jehož hlavního hrdiny jsme beznadějně zamilovaní?

Zapomeňte na chvíli na to, že kniha musí být intelektuální zážitek.

Nezní vám to až příliš povědomě? Usmáli jste se při poslední zmínce? Pak to hledání ztracené radosti nebude tak těžké. Zapomeňte na chvíli na to, že kniha musí být intelektuální zážitek. Vyberte si něco jednoduchého. Útlého. Vezměte si to s sebou do metra, kde není signál. Nebo do vany, když tam zrovna budete sami. Osobně zbožňuju, když mi mezi dvěma schůzkami plave půlhodina nezužitkovaného času. Ideální záminka pro sezení na lavičce (když šetříme a je teplo), nebo návštěvu podniku, který je po ruce (zkuste si číst třeba v tom nejzapadlejším kebab bistru). Samozřejmě ideální souhra okolností je mít volné celé odpoledne a prosedět ho v útulné kavárně, ale kdo z nás si to může dovolit. A čekání na takovou ideální konstelaci vede k jedinému – odkládání a nevyhnutelnému pocitu, že čtení není pro nás.

A to je právě velký omyl, čtení je právě pro vás, pro bohemisty, pro redaktory, pro školáky, pro Terezu i pro mě. Protože nehledě na to, co nás k němu dotáhne a jak moc se do něj musíme přemáhat, jakmile tu správnou knížku konečně otevřeme, optika se otočí a vy se budete muset přemlouvat k návratu do reality. To je ten důvod, proč nakonec naše recenze většinou končí nadšeně.

A můj osobní tip? Pokud musíte číst českou prózu devatenáctého století, začtěte se do Kinga. Jestli trpíte četbou básnické sbírky, natruc si otevřete dlouhý román. A když se povinností stane šestisetstránková bichle, sáhněte po povídkách. Zkrátka jděte proti povinnostem, jako jinde i tady platí, že zakázané ovoce nejvíc chutná.

(Visited 427 times, 1 visits today)

14 thoughts on “Jak mít zase radost ze čtení”

  1. Velké nadšení pro nové věci vždycky časem pozvolna opadá a je pak třeba hledat novou motivaci. Co mi ale asi nikdy nezevšední, je právě četba nových knih. Pracuju jako úředník a po celodenním zkoumání nudných právních předpisů, směrnic a rozhodnutí je pro mě četba beletrie naprosto přirozeným způsobem relaxace. A čím tlustší román, tím lépe. I když někdy se taková kniha docela pronese, ta radost ze čtení mi to většinou vynahradí. 🙂
    K té televizi a podobným lákadlům mě ještě napadá citát z knihy Pavla Vilikovského (Pes na cestě): „Šel jsem domů, ale nebyl jsem na tom ještě tak špatně, abych si pustil plyn nebo televizi“. 😉

  2. Ten citát je skvělý. Já televizi už šest let pro jistotu ani nemám, ale internet je snad ještě záludnější. Pomalu přemýšlím, že odpojím i ten. 🙂
    A přitom, když sednu ke knize místo k internetu, jsem stokrát spokojenější i odpočatější…

    1. My máme posledních 12 let místo televize akvárko a s jeho programem jsme docela spokojení. 🙂
      S internetem je ale jedna potíž – úplným odpojením bychom ztratili i kontakt na literární blogy a to by mě, aspoň v některých případech, určitě chybělo. 🙂

  3. Občas sa človek naozaj presýti aj toho dobrého. Čítam veľa, veľmi veľa. Potrebujem však aj obdobia, keď nečítam. Naozaj nečítam. Hygiena. A potom sa viem zas k tomu vrátiť.

  4. Krásný upřímný článek. Máte mou hlubokou poklonu, za dokonalé vystihnutí situace a podstaty věci. Přesně takhle se také někdy cítím. Znavená a otrávená z práce a všude okolo mě takový němý tlak nepřečtených knih… A tak jen brouzdám po netu, čtu recenze, ale kniha leží ladem. Jsem ráda, že už vím, že nejsem sama, kdo je někdy knihami naprosto přesycen 🙂

  5. Úžasný článek, řekl bohemista. Když už to 19. století nemohu ani čuchat, tak vytáhnu současnou belgickou autorku, útlý román, a stačí to k tomu, abych se znovu pustila do boje. Protože vím, že to má smysl. Televizi nepotřebuji. Internet je děsivá věc, ale zařadila jsem ho do svého minimalistického plánu omezení.

    1. Díky, díky. 19. století je náročná záležitost, něco o tom vím. 😉 Ale kdyby jsi sem náhodou chtěla hodit tip na tu belgickou autorku, jsem jedno velký oko!

      1. Určitě ji obě dvě znáte – Amelie Nothombová, byla recenzovaná kladně i na iliteratuře, teď má zrovna tři knihy v Levných knihách, všechny tři jsem koupila (zajímavá obálka), protože mám klasiků plné zuby a obecně cíleně mířím jen na různé „zbytky“ z nakladatelství (aspoň předpokládám, že to tak je), protože nic víc nenaštve člověka po 4 letech semináře textologie než odbytá kniha. Aneb hyenismus chudého studenta – za pár korun hodně muziky. Zatím mám za sebou dvě – Strach a chvění a Životopis hladu – a líbilo se mi to po všech stránkách. V něčem mi to připomnělo Sofi Oksanen – tématem spíš ne, tak možná tím stylem „drzého“ kritického psaní. Zároveň to ale bylo rychlejší na čtení a údernější než Sofi, což tedy není plus ani mínus. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *