Kulturní publicistika není branže, ve které se dá zviditelnit

Jarda Konáš je z Hudebních masakrů známý tím, že se s ničím nepáře. Trochu vypočítavě navrhuji jako místo setkání hudební klub Kabinet múz a doufám v obměkčující účinek. Jenže Jarda je od samého počátku tak bezprostřední a dobře naladěný, až nakonec málem zapomenu přejít od pokecu nad pivem k tomu, proč jsme se sešli.


foto © Patrik Chrastil

Jarda Konáš se proslavil jako hudební publicista, kulturou se ale pohybuje napříč platformami. Mimo Hudebních masakrů založil hudební časopis Headliner, je zván na besedy o muzice a před pár lety založil galerii zaměřenou na současné české výtvarníky. Poslední dobou se zaměřuje na literaturu, o níž píše pro Aktuálně.cz a vypráví na svém Youtube kanálu Čtenář Jarda.


Hned na úvod mám zásadní otázku. Budou knižní masakry?

(smích) Hudební masakry jsem začal tvořit z pohledu člověka, který se jako muzikant a producent nachází sám uvnitř tuzemské hudební scény, naráží na její problémy a všechno to vstřebává. Jako čtenář si ale vybírám kvalitní a roky i staletími prověřenou literaturu. Proto knižní masakry nebudou. Něco jiného je poslechnout si písničku, která trvá tři minuty a přečíst knížku, která má dvě stě stran. Můj čas je příliš drahý na to, abych četl hovadiny.

Když jsme u času, provozuješ někdy rychločtení?

No jasně, naučila mě to Literární Akademie. Když mě čekal třeba zápočet z Kouzelného vrchu od Thomase Manna, koupil jsem si tu knížku dva dny předtím a zjistil, že má šest set stran. Takže jsem se tomu musel naučit. Navíc si pamatuju prorektorku Helenu Kupcovou, která tvrdila, že po dvaceti stránkách knihy pokaždé ví, jak to dopadne. Považoval jsem to za totální blbost, ale dneska, z pozice člověka, který přečte dvě tři knihy týdně, už můžu říct, že umím minimálně předvídat směr, kam se příběh bude ubírat. A to samo o sobě značně usnadní zrychlit tempo čtení nebo snížit soustředění. Navíc mám rád naráz rozečteno třeba osm knih různých žánrů — večer si můžu vzít knihu, která přesně zapadá do mojí nálady a proces čtení je pak snadnější.

Ve své video recenzi na novou biografii o Kafkovi se strachuješ o českého čtenáře. Konkrétně o to, aby se u popisu některých notoricky známých historických událostí nenudil. Nepřeceňuješ trochu toho českého čtenáře?

To bude asi trochu pravda. Nedělám si iluze o tom, co český čtenář čte. Když vidím žebříčky nejprodávanějších knih, nechápu to. Asi stejně jako u každého jiného uměleckého oboru platí, že někteří chtějí mainstream a někteří se vyznají v náročnější literatuře. S tou druhou skupinou se potkávám já a logicky se stává mojí sociální bublinou. Ale když jsem mluvil o Kafkovi, myslel jsem konkrétně věci, které jsou součástí školních osnov. Staročeši a Mladočeši se probírají na konci základky.

A ty si myslíš, že si to všichni pamatují?

No asi mám trochu zkreslenou představu o tom, co lidi zajímá a co vypustí. Je pravda, že já jsem zase úplně vypustil matematiku a nedám dohromady už ani násobilku šesti. (smích)

 

Po selfpromu netoužím, naopak se v poslední době trochu uzavírám před světem a právě knihy mi nabízí nádherný azyl.

 

Vlastně tě chci dotlačit k diskuzi nad českým „booktubem“. Tvoje videa se odlišují především volbou knih, young adult u tebe jen tak nenajdeme, přesto máš na poměry literárních kanálů poměrně dost odběratelů. Čím si to vysvětluješ? Nemyslíš, že u nás chybí booktubeři, kteří by tvořili obsah pro dospělé?

Jde o to, že Youtube je v našem regionu stále platforma zaměřená především na teenagery. Já jsem to postavil jinak — jako kanál pro dospělé diváky. A ze statistik jsem nedávno zjistil, že moje cílovka čítá více lidí nad 65 let, než těch v rozmezí 13 až 17. Pro mě je to důkaz toho, že na sociálních sítích chybí dospělý obsah, a jakmile se objeví někdo, kdo to bude dělat, lidi na sebe postupně natáhne. Navíc roli hraje i věk autora a kolik toho má načteno. Já mám skoro o celou generaci náskok a jsem díky tomu pokročilý čtenář, ale vůbec není vyloučeno, že ty mladé holky, které dneska rozebírají literaturu pro teenagery, budou za patnáct let taky mluvit o Kafkovi.

Je pravda, že pod tvými videi se objevuje mnohem víc komentářů podněcujících k diskuzi přímo o dané knize, ne o tvém oblečení…

Za to jsem rád, líbí se mi, že lidi na to reagují a posílají mi tipy na knížky i svoje názory. A proto mě to taky baví dělat dál. Mou výhodou je, že jako novinář vím, na co se zaměřit a jak jít k jádru věci. Když jsem na Youtube začínal a měl jsem tam první tři videa, kdosi mi psal — hele dobrý, ale nemáš tam žádnou muziku jako podkres. Jenže moje zkušenost je taková, že víc vjemů pak odvádí pozornost od merita věci. Takže doteď ani pod jedním videem muzika nehraje, za což se omlouvám těm, co jsou na to zvyklí, ale měnit to nebudu. Když už si někdo má videa pouští, je to kvůli konkrétním knihám či spisovatelům. Tomu by měl být podřízen obsah a podle toho taky naštěstí vypadají i komentáře.

V jednom ze svých úvodních videí říkáš, že nejsi žádný „jůtůber“. Ty to slovo vnímáš pejorativně?

(smích) Jůtůber je člověk, který se tím může živit, definuje ho to dlouhodobě. Já to vnímám jako volnočasovou aktivitu, na které nejsem finančně ani jinak závislý. Jůtůbeři stojí na počtu lajků a zhlédnutí a to je mi buřt. Jůtůber už je dnes terminus technicus, který má svůj vlastní festival a se kterým pracují lidi v reklamkách. A ti svým přístupem jasně definovali pojem toho slova, čemuž se já úplně vymykám. Neberu to nijak seriózně, na technický věci jsem třeba úplně levej. Koupil jsem si kameru a nedokázal ji zapojit. Koupil jsem si mikrofon a nemohl rozchodit ani ten. Takže do dneška natáčím na webkameru v notebooku. Youtuberům se v jejich práci s videem nemůžu vůbec rovnat. A už vůbec se jim nevyrovnám v záměrech a ambicích, jaký se svými kanály mají. Já jsem zkrátka jen člověk, který rád komunikuje s lidmi.

Počítal si na začátku opravdu s tím, že by to sloužilo pouze jako čtenářský deník? Nebylo to myšleno částečně jako „selfpromo“?

Upřímně, já po selfpromu netoužím, naopak se v poslední době trochu uzavírám před světem a právě knihy mi nabízí nádherný azyl. Ale kdybych selfpromo potřeboval, tak bych si rozhodně vybral jiný obor než literaturu. Ta nikomu zviditelnění nezaručí. Vznik kanálu byla spontánní záležitost. Hodně komunikuju s lidmi přes Facebook a příspěvky o literatuře mají specifickou odezvu. Nejsou tolik lajkovaný, ale jsou hodně komentovaný a ty komentáře jdou k věci. Když mi někdo napsal, že bych měl točit i videa, měl jsem déjà vu, protože takhle vznikly i hudební masakry, které mě dostaly tam, kde dneska jsem. Ale žádný ambice za tím nebyly. Kulturní publicistika není branže, ve které se dá zviditelnit. Máš tady Jiřího Černého nebo Jana Rejžka, kteří jsou jakž takž slušně v povědomí, ale když se zeptáš člověka na ulici, jestli mu něco říká jméno Josef Chuchma, tak neví, netuší. A platí to i pro knižní kanál. Nejsledovanější zahraniční booktuberka má 25 tisíc followerů. To je na světový Youtube hrozně málo. A myslím si, že to opravdu souvisí s tím, že zviditelnit se v tomhle oboru nedá, je to pouze fanouškovská záležitost.

 

Profesionální literární publicisti stárnou a média o další nestojí.

Možná tě lidi nepoznávají na ulici, ale v určitém okruhu už jméno máš. A teď se navíc ví, že tě nezajímá jen hudba, ale i literatura.

Je pravda, že možná to tak funguje. Dostal jsem nabídku z několika médií napříč platformami, abych pro ně v rámci literatury něco dělal. Zatím to odmítám, práce mám už tak nad hlavu a nechci ze svých aktivit teď cokoliv vypouštět, ale když přijde skutečně zajímavá nabídka, proč ne? Nicméně jsem si právě díky těmto nabídkám uvědomil, že v našem prostředí není novinář kolem třiceti, který by se na literaturu specializoval. Neříkám, že to chci dělat já, pro mě je to koníček. Ale jsem zvědav, kdo o knihách bude psát třeba za dvacet let, jestli v mé generaci už roste nějaký nový Josef Chuchma nebo Martin C. Putna. Byl bych strašně rád, kdyby se na to zaměřili třeba i na žurnalistických školách. Jiná otázka pak je, že média literaturu zahrnují do svého obsahu čím dál méně. Profesionální literární publicisté stárnou a média o další nestojí.

Nemůžeme skončit takhle pesimisticky…

Pesimista určitě nejsem, zatím jsme se bavili o dvou dost odlišných oblastech – Youtube opanovaný teenagery a tradiční média s ubývajícím prostorem pro pár zavedených literárních kritiků. To jsou ale dva naprosté protipóly, mezi kterými je velký prostor k využití. Jakmile vyroste nová generace novinářů zvyklých na práci s internetem 2.0, tedy érou sociálních sítí a streamovaných dat, určitě se objeví nový kvalitní a seriózní knižní obsah s přesahem do médií digitálních i tradičních. Takže možnosti vidím velmi optimisticky. Zda se najdou lidé schopní to dobře dělat a zda se najdou lidé ochotní je za to dobře zaplatit, to asi ukáže až čas.

 

 

(Visited 646 times, 1 visits today)

1 thought on “Kulturní publicistika není branže, ve které se dá zviditelnit”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *