Jazyk a psaní je pro mě formou psychoanalýzy

Z Riikky Pelo, autorky románu Náš všední život, na první pohled vyzařuje zvláštní energie. Celým životem jí provází rytmus a tvoří také hlavní poznávací znamení její prozaické tvorby. Jak spisovatelka vnímá tíhu bytí a fyzičnost jazyka se můžete dočíst v našem rozhovoru.



Jako asi každý jsem zbystřila, když jsem v knize objevila místa, které sama znám. V tomto případě to bylo okolí Karlštejna. Pochází všechny popisy z vaší zkušenosti, nebo je to něco, co vytvořila jen vaše obrazotvornost?

To bloudění po karlštejnsku je založené na imaginaci a na dopisech, v nichž Cvetajevová popisovala své bloumání po různých horách. Já jsem tam byla pouze jednou a to v zimě, ne v srpnu jako je popisováno v knize. Hledala jsem konkrétní dům, kde Marina Cvetajevová bydlela. Nebylo to tak jednoduché, myslím, že dnes už je tam památní deska, ale tenkrát to poznat nebylo. Ani na Karlštejn jsem se nedostala, na drahách byla nehoda, já tam kvůli tomu dorazila za tmy a do hradu už mě nikdo nepustil. Ale ráda bych to napravila, ve Finsku hory vůbec nemáme, takže je to pro mě velmi přitažlivé.

Vy jste nějakou dobu žila v Praze, je to tak?

To je pravda, 25 let zpátky, když mi bylo kolem dvaceti, jsem se tady zdržovala opravdu často. Potkala jsem kapelu Ecstasy Of Saint Theresa a nějaký čas s nimi vystupovala jako zpěvačka. Takže jsem se sem vracela kvůli koncertům a nahrávání desek. Intenzivně jsem tady byla jedny prázdniny, kdy jsme vyhráli s Theresou desku roku, to bylo intenzivnější. A postupně jsem tu získala více a více přátel a Praha se pro mě stala velmi zásadním místem. A stále jím je.

Takže vy jste také zpěvačka?

Byl to spíš můj koníček. V České republice jsem prožívala svých pět minut slávy. S Janem P. Muchovem jsme dělali experimentální pop a ve Finsku jsem zpívala v dívčí i v rockové kapele.

Bylo to u nás tenkrát pro vás jako pro cizinku složité?

Já jsem vždy přespávala u svých kamarádů, jejich rodiče mi otevřeli svůj domov, matky mi vždy vařily vegetariánské jídlo, vždycky bylo možné najít někoho, u koho jsem mohla složit hlavu, kdo mi nabídnul ubytování.

Jeden čas jsem také žila v známém squatu U Zlaté lodě blízko Karlova mostu. To také často býval můj domov. Myslím, že to je něco velmi historicky příznačného a cítím se velmi poctěná tím, že jsem tuto kapitolu vaší historie mohla prožívat s vámi a být svědkem té náhlé změny podnebí krátce po pádu komunistické vlády.

Takže Čechy jste poznala… A co Moskva, tam jste taky prožila nějaký čas?

Ne, Česká Republika a Praha jsou místa, která jsou mi z románu nejbližší. Moskvu jsem navštívila pouze jednou v rámci výzkumu spjatého s knihou. Jako malá jsem jednou navštívila Sovětský svaz v rámci pionýrského táboru, takže jsem nahlédla do sovětského života, ale samozřejmě jen povrchně. Takže popis těchto míst je založen pouze na výzkumu, literatuře a imaginaci.

 

 

Má matka mě milovala dvakrát – když jsem se narodila a když jsem byla ve vězeňském táboře.

 

Co vás přivedlo k ruské básnířce?

Cvetajevová pro mne už od mládí byla velkou inspirací, ale to mě ještě nenapadlo, že bych jí věnovala román. Jen na ní něco bylo – její kategorický přístup k životu, moderní rytmus její poezie a samozřejmě ten tragický osud. To vše se mnou a mou imaginací pracovalo. Postupně jsem dramatizovala její dopisy a napsala mnoho esejí o její poezii.

To, co mě nakonec dovedlo k sepsání Našeho všedního života, byla vlastně její dcera. Poté, co jsem si přečetla Aljiny dopisy z tábora Borisovi Pasternakovi a věty, které napsala o své matce: Má matka mě milovala dvakrát – když jsem se narodila a když jsem byla ve vězeňském táboře.

Chtěla jsem o jejich vztahu vědět všechno. Alja měla se svou matkou tragickou zkušenost, ale zároveň mluvila o velké lásce a o tom, jak během pobytu ve vězeňském táboře neustále cítila její přítomnost ve stromech a v lese. To mimochodem v příběhu také zůstává, že stromy mají duši.

A byla to právě Alja, kdo ke mně promlouval, jenže mi zároveň její postava unikala. Skrývá se v ní mnoho identit a mnoho řečí. Pak ke mně jednoho rána, zatímco jsem se snažila příběh popisovat očima Mariny, přistoupil hlas Alji. Překvapilo mě, jak blízko se k ní najednou můžu svou imaginací dostat. Díky tomu se román stal portrétem dvou postav a vztahu matky a dcery. Po celou dobu jsem se soustředila na jejich pouto, na rány a trhliny v jejich vztahu, a historie spíš plynula kolem nich.


 


Zdá se mi odvážné psát příběh ruské básnířky a její dcery z pohledu finské spisovatelky. Bylo složité dostat se do jejich uvažování, do ruské identity?

Vždycky jsem se snažila řídit svou intuicí, kterou vedly dopisy a básně a další autentické dokumenty, které jsem nasbírala. Ale v jisté chvíli jsem byla naprosto vyděšená, že se snažím popsat zrovna tento příběh. Já nemluvím rusky, nečtu rusky, o historii toho moc nevím, mrazilo mě, že to nebudu schopná dokončit. Ale ty dvě mě vedly, překonala jsem bariéru historických znalostí a spisovatelských pochybností. S těmi postavami jsem po dlouhý čas trávila každý den. A samozřejmě zároveň vše podkládala pečlivým výzkumem.

Velmi obdivuji Marguerite Yourcenarovou, autorku Hadriánových pamětí. Psala tento román celých třicet let. I ona tvrdila, že taková kniha potřebuje hromadu výzkumu, ale především velkou empatie. Musíte se snažit zapomenout sami sebe, své zkušenosti a svůj život.

Myslím, že spisovatel je eticky povinen nahlížet za svůj vlastní svět, nereprodukovat jen svůj pohled na věc a snažit se porozumět motivacím a povahám jiných lidí, nesoudit je. Samozřejmě nesmím tvrdit, že jde o historickou pravdu, i když kouzlo empatie podle mě může překonat bariéru mezi člověkem svobodným a člověkem vězněným v táboře.

Osobně v psaní vidím především příležitost pro zkoumání lidské povahy a metafyzických problémů: co znamená být lidskou bytostí a jaká je nejistota naší existence. Neumím si představit a není pro mě možné psát o tom, co se odehrává právě teď, protože od toho nemáme odstup. Nevíme, kam směřujeme. O svých postavách jsem to věděla.

 

Jako spisovatel nezobrazuji pouze vědomí postavy, ale také její podvědomí.

 

Není to v jistých chvílích také trochu zrádné? Mít názor na události, ke kterým se vracíte? Nevede to k předsudkům, které postavy ještě neměly? Pociťovala jste tato úskalí?

To patří k etickému přístupu spisovatele. Nikdy nemůžete překročit veškeré vaše zkušenosti, ale pro mě je psaní spíš pomalým prozkoumáváním toho, co bych měla a neměla projektovat do svých postav, poslouchání toho, co text říká o postavách a kontrolování svého ega. Má kniha se stále řadí k fikci a pro mě je zajímavé i to, jaká slova a jaký jazyk budou mé postavy užívat. A to vždy přijde od nich, jsem to sice já, kdo vypráví jejich příběh, ale poslouchám to, co chtějí říct ony.

Čemu jste se cítila být více odpovědná, příběhu nebo postavám?

Postavy byly vždy na prvním místě. Právě ty postavy příběh tvoří. Ano, odehrává se tam za nimi nějaký historický příběh, ale pro mě je to celé o tom, jakým způsobem jsou postavy přítomné v daném okamžiku. Zkoumám vlastně tři vrstvy času v mysli člověka. Budoucnost, jakou si přejí, přítomnost a břemeno minulosti. Chtěla jsem zachytit pnutí mezi představami a realitou, tak, jak to zažíváme i my. Vždycky jsem chtěla porozumět tomu, co vedlo Marinu tam, kam se dostala, jakou roli v její „sebezradě“ hrála její potřeba být někým akceptována, jak se v ní odráželo její podvědomí. Jako spisovatel nezobrazuji pouze vědomí postavy, ale také její podvědomí. A to je to, co vede její jednání.

Bylo to pro vás někdy emocionálně náročné?

Samozřejmě. Psaní je pro mě velmi fyzické. Postavy mi vniknou do těla a já je vlastně musím dostat z toho těla psaním ven. Sdílela jsem jejich bolesti. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem byla schopná napsat scény, v nichž byla Alja mučená. Vyhýbala jsem se tomu. Ale pak jsem našla rytmus jazyka, kterým tyto pasáže popsat. Právě jazyk mě hodně vedl celou knihou.



Je pravda, že jazyk v knize je velmi propracovaný a lyrický. Proč u vás zvítězila próza? Píšete i básně?

Román je můj žánr, ale jsem neustále fascinovaná jazykem, jeho limity a rytmem a občas se stane, že se próza zvrhne v poezii, ale psát pouze poezii mi přijde velmi obtížné. Vždy mě ta představa paralyzuje, i když se má próza v poezii někdy proměňuje. Píšu hodně fragmentálně a v ještě týden před vytištěním knihy jsem míchala s pořadím některých pasáží a hledala tu správnou strukturu. Je to pro jako velmi křehká symfonie. Muzikálnost jazyka je pro mě velmi důležitá. Jazyk je pro mě nástroj jak zkoumat lidskou mysl a jak zkoumat naše bytí v čase.

A nakonec se musím zeptat: Co se myslí termínem tíha bytí, který najdeme na přebalu knihy?

I to se týká jazyka. Snažím se přijít na to, jak v něm moje postavy fungují a jak je tato tíha bytí v jazyku postižitelná. A to mě zajímá. Jak zachytit naši verbální přirozenost. Jazyk může zachytit psychoanalytické procesy. Připadá mi, že naše existence má hodně společného s rytmem, je to více fyzické než verbální a rytmus právě tu fyzičnost v jazyce zachycuje. Pro mě samotnou je jazyk a psaní téměř formou psychoanalýzy.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *