Dešťová hůl

„Prej je výbornej,“ psala Helena, když mi do Německa posílala nového Hájíčka.

A já se těšila. A pak už se jen snažila, vážně. Snažila jsem se vidět, co všichni vidí. Ale nebudu lhát. Když jsem otočila poslední stránku, oddechla jsem si, že už to mám za sebou.

Tlak očekávání je nepříjemná věc.

Ať toho cizího nebo vlastního.

 

Můj první Hájíček byly Fotbalové deníky. A líbily se mi. Protože mám ráda, když někdo vidí poetičnost fotbalu a umí se lidem jemně a nenuceně dostat až na dřeň.

 

Můj nejlepší Hájíček byly Vzpomínky na vesnickou tancovačku. A líbily se mi. Protože vyprávěly o velkých příbězích malých lidí. O hrdosti vesnic. Hodnotách, co se rozplynuly, a vztazích, co se přetrhly.

 


img_7969

Pusť si nového Hájíčka do ucha.

KLIKNI


 

Jenže Dešťové holi jsem na chuť nepřišla. Od začátku, po chvíli, ani na konci.

Volba prostředí, v němž se většina příběhu odehrávala, pro mě byla jednoduše nešťastná. Všechny ty úřady, smlouvy a pachtýři, duplicitní vlastnictví, katastrální mapy a pronájmy půdy. A příliš lidí, jejichž křehké příběhy se načrtly, ale nedotáhly. A pořád stejně úmorné bezesné noci.

 

Ale stačilo se z Budějic vydat na blata a už tu prosakoval Hájíček, kterého mám ráda. Ta nostalgie minulých dní, sladké tenkrát a hořké dnes. Vztah k venkovu. A k půdě. Cit a láska v každé zaprášené vzpomínce na dvůr a maštal, chodníčky z plochých kamenů, kolo opřené vedle okna, letňáky a kachlová kamna.

Málokdo umí lidi, vztahy, přírodu, zem a místo uchopit tak jemně a citlivě, jako to umí Jiří Hájíček. Jenže tentokrát toho pro mě bylo příliš málo.

 

Ztratilo se to v šedi utrápeného města, v němž kapky kloužou po špinavých oknech. A šanony v kanceláři jsou bezedné a kavárna stále stejná a večer před televizí a víkend na reprodukční klinice. Rutinní životy.

 

Chtěl-li Hájíček znovu prohloubit kontrast mezi venkovem a městem, vlastně ale znovu uspěl. Protože lešické texty klouzaly jemně a hezky. Probouzely city. Budějovické se táhly. A točily v kruhu. Trápily.

 

A já se trápila s nimi. Protože mě nutily pochybovat o mě samé. A o tom, proč všem zase ano a jenom mě ne. Možná na ně nejsem dost chytrá. Dost sečtělá. Málo jsem žila a málo znám. Můj vkus není dost vybroušený. Nevidím, co se všem jiným povedlo odhalit.

 


h2

Chceš se s námi dostat Dešťové holi pod kůži?

KLIKNI


 

Nakonec ale stejně jako všechno, i literatura je otázkou upřímnosti. Člověk má vždycky tendence přesvědčovat se o tom, jak skvěle, hluboce a jedinečně na něj zapůsobila ta všemi ceněná, sofistikovaná věc. Protože přiznat, že je prostě jen nudná, by mohlo opovážlivě otřást jeho společenským žebříčkem. Vždyť je to nový Hájíček.

Tak si holt popolezu o šprušli níž a zůstanu klidná. Vím totiž, že Dešťové holi se dostane mnoho pozitivních ohlasů. Ať už těch od srdce. Nebo pro okolí.

Pro mě bude vzpomínka na ni stejně úsměvná. Když hlavní hrdina románu po celou dobu řešil problém s nespavostí, já si na něco podobného nemohla stěžovat. Stačilo se začíst v posteli a už jsem spala jako dudek.

 


KB_fb+google_ctverec

Chceš si na Dešťovou hůl udělat názor sám?

KLIKNI


 

 

 

(Visited 350 times, 1 visits today)

3 thoughts on “Dešťová hůl”

  1. Přiznám se, že Hájíčka jsem docela dlouho míjel a první, co jsem od něj četl byla až Rybí krev. Byl to zážitek, který už nepřekonalo nic dalšího, co jsem od něj četl potom. Přesto ani to ostatní vůbec nebylo špatné. Jen mám pocit, že se např. v některých povídkách poněkud opakuje a vrací do stejné řeky. Jsem opravdu zvědav na nový román, i když tuším, že to asi nebude žádné překvapení, jen další slušný jihočeský vesnický román.

    1. I já k Hájíčkovi přišla celkem pozdě a musím říct, že obyvkle se mi jeho psaní líbí, Dešťová hůl se mi ale do vkusu netrefila. Možná právě proto, že je tam toho vesnického románu tentokrát moc málo.

      1. Právě jsem dočetl Dešťovou hůl a mám z ní rozporuplné pocity. Začátek mě docela bavil, druhá půlka už méně, ke konci jsem byl na autora naštvaný za tu beznaděj a depresi a samotný závěr s téměř pohádkovým koncem mě už příliš nepřesvědčil. Mohla to být skvělá povídka o vztahu k rodné hroudě, ale, bohužel, je to na Hájíčkův standard podprůměrný román. Rybí krev zůstává pro mě nepřekonaná. Je smutné, že nic moc lepšího ke čtení loni česká próza nenabídla. Snad jen Andělí vejce, to je tématicky taky venkovská idyla. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *