Augustin Zimmermann

Ráda se v knihách nechávám vláčet velkými dějinami spolu s hlavními protagonisty. A čím tragičtější osud, tím líp. Co když se ale děje člověku, kterému ho po pár stránkách ze srdce přejeme?

Augustin Zimmermann je odporný patvor patřící do lidské rasy jen nešťastnou náhodou. Od první stránky si budete jistí, že ho nebudete mít rádi. Že se s ním neztotožníte. Že odsoudíte každý jeho krok. Ale číst nepřestanete. Spoléháte na jeho ženu – s tou budete soucítit.

Po několika málo kapitolách je vám jasné, že ani Augustinova žena Františka si váš soucit nezaslouží. Nevíte, čím je vám protivnější – jestli sebelítostí, bitím dětí, nebo tím, jak si Augustina vybrala. Ale číst nepřestanete. Zbývají přeci děti, ty ten příběh posunou.

Jenže děti příběh neposouvají. Děti se nijak nevyvíjí, stále provokují, stále otravují, ničí a jsou nesnesitelné, přesně tak, jak byly vychovány. Nesou si s sebou povahu své matky, svých otců (množné číslo tady není omylem), a všechny nadávky, které za ten krátký život slyšely, jim nevratně otravují krev v žilách, aby rostly pro stejný osud jako jejich rodiče. Ale číst nepřestanete.


Augustin takový nebýval…

KLIKNI


Všechny postavy příběhu jako by si kolem sebe nesli auru tak špinavou, že ji ani nikdo čistit nechce. Tíha bytí na ně skapává ze ztrouchnivělého stropu, vytéká z plesnivých zdí a odráží se v očích i toho nejmladšího z nich. Víte, že se řítí k pohromě. Zatímco svět kolem nich zažívá omamující vzestup, pára ukazuje lidstvu sílu, železnice zase dříve nedosažitelné dálky, bují obchod, průmysl i architektura, Zimmermannovi klesají společností stále níž a níž ke dnu. Z Viničních hor přes Karlín až do Josefova. A tam odtud už se nedá klesnout níž. Nebo ano?

Autorka své postavy tvaruje dlátem, žádné broušení a oprašování jemným štětečkem. Stojí jako sochy se zastřenýma očima a pokřiveným úšklebkem v samotném středu ateliéru, zabírají většinu výhledu a jen zpoza jejich zad vykukují neuvěřitelně živé kulisy Prahy devatenáctého století. I když se román čte lehce, není to oddechové čtení – na konci kniha vyvrhne čtenáře už tak trochu natráveného a hodně použitého. Bude se z toho dlouho vzpamatovávat. A ty poslední stránky si ponese někde uvnitř jako nebezpečné semínko nočních můr a zkázy, které může kdykoli vyklíčit.

Mimochodem, kniha byla nominována na Magnesii Literu a získala cenu Jiřího Ortena. Tady nemůžete šlápnout vedle…


Kup si svou dávku neštěstí

KLIKNI


2 thoughts on “Augustin Zimmermann”

  1. Dočteno.Musím něco dělat.Mám pocit,že práce mi pomůže zbavit se všeho černého a smutného ,co ve mě po dočtení zůstalo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *