6 knih, které mě přivedly ke čtení

Probrala jsem se svým čtenářským životem a vybrala šest knih, o nichž bych bez nadsázky mohla říct, že stojí za mou posedlostí čtením (nebo jemněji řečeno láskou ke knihám). Asi zklamu ty, kteří čekají jména typu Kafka, Shakespeare, Kundera nebo Tolstoj. Lhala bych vám i sobě. Bez uzardění přiznávám, že některé knihy z mého výběru jsou lehce při zemi. Ale jsou to knížky, jež mě k těm zásadním přivedly, a to se počítá.
Počet je nezvyklý, chtěla jsem vybrat knížek pět, mám šest, o tu jednu jsem to už nedokázala zredukovat. Všechny byly pro mě svým způsobem jedinečné. Vezměme to chronologicky, jak jsem (s knihami) vyrůstala.


 

 


 

 

Colette Vivierová: Dům drobných radostí (1940)


Dům drobných radostí je jedna z prvních knížek, které jsem četla sama, a to pořád dokola. Vypráví o Alině Dupinové, jedenáctileté Pařížance. Žije s rodiči, bratrem a sestrou, má panenku, červený míč a malý obchod se smíšeným zbožím. Nejradši čte Bez domova, Dům na kolech a Davida Copperfielda. Nenávidí černý kořen, telecí játra a pórek se studenou octovou omáčkou.

Knížka je psaná formou deníku, ideální příležitost pro identifikaci s vypravěčkou nebo navázání imaginárního přátelství s literární hrdinkou, což se mi očividně stalo. Když jsem teď po letech knihou listovala, vůbec se nedivím, že jsem se k ní stále vracela. Je to zvláštní, ale úplně jsem vytěsnila smutná témata, o která tam není nouze, třeba úmrtí strýce nebo Alininy neshody s tetou. Pamatuji si jen ony     drobné radosti malé holky, která byla podle mě moc fajn.

 

Valja Stýblová: Dům u nemocnice (1959)


Moje máma pracuje jako lékařka, já jsem nikdy nepochybovala, že jí budu také. Tomu odpovídal i výběr literatury. Moji medicínskou éru odstartovala útlá knížka o Vítě, studentce zdravotnické školy. Zemřela jí maminka, ve škole jí to nejdříve moc nejde, navíc vypadá o hodně mladší než ostatní. Stojí tak trochu stranou, dokonalý outsider na všech frontách. Ale snaží se, i když ji stíhá jedna nespravedlnost na druhou. Dodnes si pamatuji, jak jsem se rozčilovala nad Vítinou nevlastní matkou a jejími manipulacemi. Druhý nezapomenutelný zážitek z knížky je přátelství Víti s Vilíkem a moje první knižní úmrtí. Brečela jsem jak prorvaná. I tak jsem tu medicínu ale vystudovala.

 

 

Erich Maria Remarque: Jiskra života (1952)


Remarque = moje léta na gymnáziu. Přečetla jsem od něj všechno. Prim hrála Jiskra života. Díky ní jsem začala číst knihy o holocaustu a čtu je stále. Když jsem přemýšlela o mých nej, váhala jsem, jestli nemám od Remarqua napsat jinou knihu. V mém výběru figuruje i Noc Elieho Wiesela, tedy opět holocaust. Napsat ji je pro mě povinnost. Jiskra ale nakonec zůstala také. Znáte takové to dotazování, kdy máte na otázku odpovědět první, co vás napadne. Pro mě Remarque? Jiskra života!

 

 

 

Jane Austenová: Pýcha a předsudek (1813)


Stačila první věta „Panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.“ a chytla jsem se. Víc asi není potřeba dodávat, zasvěcenci chápou, ostatní si teď klepou na čelo.

Romány Jane Austenové pro mě znamenají synonymum holčičích dovolených, kdy jsme s kamarádkami vyjely za první samostatně vydělané peníze chytat bronz. Tlachání u bazénu, popíjení drinků, okukování plážových frajerů a dokonalá romantika v knize. Ještě teď, když o Pýše a předsudku píšu, se přihlouple usmívám.

 

 

 

Elie Wiesel: Noc (1958)


Noc v mém pojetí navazuje na Remarqua, i když s několikaletým odstupem. Vryla se mi pod kůži asi nejvíc ze všech knih, které jsem kdy četla. Útlá knížka, ze které dýchá vše. Láska, úcta, pokora, zmar, bolest, bezmoc, beznaděj. Noc podává nejen svědectví o pobytu v koncentračním táboře, ale ukazuje také vztah syna a otce. Číst o jejich proměně během zajetí bylo dokonale strašné po lidské stránce, strhující po stránce literární. Pokud jste Noc ještě nečetli, určitě to napravte, takové knihy se prostě číst musí. Velmi podobně na mě později zapůsobil Antonio G. Iturbe a jeho Osvětimská knihovnice. Nad některými pasážemi jsem nejen brečela, povedlo se mi vydávat štkavé zvuky jako profesionální plačka.

 

 

Stieg Larsson: Muži, kteří nenávidí ženy (2005)


Aneb můj švédský start. Dalo by se s trochou nadsázky říct, že moje čtecí historie se dělí na dobu před a po Miléniu. Před ním jsem ze severu četla Astrid Lindgrenovou a něco málo dalších, ale nic systematicky. Detektivky a thrillery jsem měla ráda vždy, třeba takový Hercule Poirot byl výborný, ale severské vraždy pro mě mají své kouzlo. Doufám, že napsat něco takového o vraždách není úplně mimo. Já severu propadla. Nejdříve vraždy, potom další knížky, objevuji jeden poklad za druhým. Nesmějte se mi, ale švédštinu jsem se i naučila. Jedno Milénium a můj nejen čtenářský svět je vzhůru nohama.

 

 


Jak to máte vy? Které knihy jsou vaše nej? Jaké vás přivedly ke čtení?

 

5 thoughts on “6 knih, které mě přivedly ke čtení”

  1. Jako zvídavé dítě mě ke čtení přitáhly ilustrované dětské knihy jako např. Sekorův „Uprchlík na ptačím stromě“ a „Čarodějův klobouk“ Tove Janssonové. Po nezbytném období romantických dobrodružných knih pro kluky mě hodně dostal Mluvící balík Geralda Durrella. Až mnohem později jsem v něm identifikoval typické fantasy prvky, přestože před sametem jsem neměl o tomto žánru ani potuchy.
    Další přelom nastal na střední škole, když jsem poprvé četl „Zločin a trest“. Možná to zní dost neuvěřitelně, ale opravdu mě v té době chytil Dostojevskij a nepustil, dokud jsem nepřečetl všechny jeho velké romány, některé i víckrát. Povinná četba tlustých románů pak už pro mě nikdy nebyla synonymem nudy a ztráty času.
    Po ukončení studií jsem se našel v románu „Egypťan Sinuhet“. Pokračoval jsem v dalších historických románech od Waltariho a objevil díky němu i řadu jiných finských autorů, ovšem na závěr nemůžu vynechat „Kafku na pobřeží“. Tato kniha ve mně probudila zvýšený zájem o Japonsko a Dálný východ obecně. Bez světové proslulosti Murakamiho bych se možná nedostal k Tanizakimu, Kawabatovi, Jošikawovi a dalším velikánům. 🙂

  2. Ještě chci potvrdit, že „Noc“ Elieho Wiesela je skutečně mimořádný čtenářský zážitek. I pro toho, kdo nad knihami nebrečí. 🙂

    1. Tedy Valdo, před Vaším výběrem smekám! Egypťan Sinuhet byl dlouho i mým favoritem. Kdybych vybírala o jednu knihu navíc, byl by tam 😉.
      Jsem moc ráda, že Noc na Vás zapůsobila podobně.

        1. Svítání rozhodně patří do kategorie ‚must read‘. Zrovna dneska jsem ho koupila a myslím, že rovnou začnu. Bude to zajímavé setkání po letech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *